JEŽÍŠOVA DCERA MARIE SALOMÉ APOŠTOLKA A HLAVNÍ AUTORKA JANOVA EVANGELIA

Rosa de Sar

„Následuj mě. Petr viděl, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval a který byl po jeho boku při poslední večeři. Petr se zeptal: Co bude s ním? Ježíš odpověděl: Jestliže chci, aby tady zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mě následuj. Onen učedník je zapisovatelem Janova evangelia.“                                                                   

Janovo evangelium

Osud Ježíšovy prvorozené dcery Marie Salomé, apoštolky evropského Západu a hlavní autorky takzvaného Janova evangelia, je dnes zcela neznámý, neboť byl záměrně nahrazen příběhem jejího mladšího bratra Jana. A přitom je text evangelia, jejž zapsala ve spolupráci se svou matkou Marií z Betánie, Ježíšovou první manželkou, jedním z nejautentičtějších dobových písemných pramenů. I když do textu po převozu do Sýrie její bratr Jan zasáhl, a nevyhnulo se asi ani pozdějším církevním úpravám, je tato písemnost důležitým zdrojem, z něhož vyšel i křesťanský hermetismus. Když jsem v Bibli pročítala „Listy Janovy“, došlo mi, že se zde jedná o korespondenci diákonek – duchovních učitelek takzvaných janovských křesťanských obcí, k nimž lze řadit i Ježíšovu dceru, jež společně s Marií Jakubovou a se svou dcerou Sárou připlula do jižní Francie a stala se poté významnou apoštolkou v Evropě.

Otisky jejího duchovního působení lze nacházet hlavně v oblasti Pyrenejí a v Galicii, kde se i díky její činnosti rodilo křesťanství podle původního Ježíšova gnostického konceptu. V pyrenejských údolích i v horských sedlech se nově usadily první křesťanské komunity v čele s diákonkami a později zde vznikla i celá řada románských kostelů se specifickou malířskou výzdobou, kde je mezi evangelisty vyobrazena i Ježíšova dcera. Je pohřbena v Santiagu de Compostela v kostele sv. Marie Salomé, jenž je jediným kostelem tohoto zasvěcení v Evropě. K jejímu hrobu dnes nemíří tisíce poutníků jako do nedaleké katedrály s ostatky jejího nevlastního bratra apoštola sv. Jakuba Většího, neboť její odkaz se církvi podařilo z dějin vymazat. S životem Ježíšovy dcery zřejmě souvisí i označení prvních takzvaných janovských obcí v Přední Asii, které se velmi brzy začaly dostávat do střetu s pavlovskými misiemi a s patriarchálními žido-křesťanskými skupinami.

Ježíšovy učednice přinesly do Evropy a zde rozšířily také svatojánský kult, jenž však nesouvisel s hnutím Jana Křtitele, jak se dnes předpokládá. Před jeho asketickým učením dávaly diákonky přednost Ježíšovu pojetí gnóze, kde pravá cesta k poznání mohla vést i skrze mystický prožitek božské lásky při zasvěcení ve „Svatební komnatě“, jak to popsal v apokryfním evangeliu již apoštol Filip. Učení Jana Křtitele se stalo spíše východiskem pro vznik raně křesťanských asketických hnutí, jež začala postupně vznikat hlavně na severu Sýrie, kde i nadále po odchodu z Jeruzaléma působil Ježíš. Duchovní praxe matriarchálních komunit v západní Evropě se zde úzce provázala také s kultem velkých bohyní a s keltsko-iberskou spiritualitou za vzniku nového mystického křesťanského proudu, jenž se stal trnem v oku rodící se velké církvi v Římě.

„Miláček Páně“ z Janova evangelia zůstal v textu anonymní, i když byl později ztotožněn s Janem Evangelistou, který se pak objevil i pod křížem na vyobrazeních Ježíšova ukřižování. Měl takto být zřejmě vymazán odkaz jeho sestry Marie Salomé, jež byla oním „učedníkem, kterého Ježíš nejvíce miloval.“ Jan byl v době ukřižování Ježíše ještě malým dítětem a až později byl vyškolen v Ježíšově učení, jež se více zaměřilo na cestu lásky a pravého poznání. Apoštolky a jejich skupiny vyznávaly gnostickou mystickou duchovní cestu, zatímco vznikající mužské církve zvolily cestu evangelizace. Na duchovní odkaz Ježíšovy dcery a jejích pokračovatelek v Pyrenejích později navázalo i manichejské hnutí, jež se zrodilo ve 2. století na pomezí dnešního Turecka a Sýrie, kde až do pozdního věku žil a působil Ježíš a také apoštol Tomáš.

S osudem a působením Ježíšovy dcery v Evropě souvisí také grálská tématika, jež byla později uměle spojena s osudem Marie Magdalény, která však v Evropě nepůsobila. Jako svobodná kněžka po celý život vyučovala své žákyně na území Přední Asie, kde byla také pohřbena. Magdalský kult se v Evropě nově zrodil až ve středověku, a to hlavně z přičinění templářů na základě záměny Máří s její učednicí poustevnicí Marií Egyptskou a nebo s Ježíšovou dcerou Marií Salomé. Také obrozené neokatarské hnutí v Pyrenejích dnes vychází z učení Marie Magdalény, avšak nebrání se ani představě o její mladší inkarnaci a působení ve Francii v oblasti Languedoku.

Pramatky raně křesťanských obcí v jižní Francii a v severním Španělsku byly zvány „Naše paní“, to je Notre Dame nebo Nuestra Seňora, a později byly spojeny s kultem Panny Marie a také Černých madon, jež byly též připomínkou plodnosti zemských bohyní. Duchovní učitelky se podílely také na oživení tradice galicijské pouti, přejmenované později na pouť Svatojakubskou, jež byla tehdy zvána podle svatyní bohyní na trase „Cestou hvězdy“. V doznívajícím matriarchátu na územích s iberskou a druidskou spiritualitou se tak pozvolna rodilo křesťanství, jež zde bylo šířeno nenásilnou formou a s tolerancí k duchovním proudům a náboženstvím na daném území.

Foto: Wikipedia.org