Jaro a Velikonoce

Pro apoštoly byla tato doba nejvýznamnější, neboť se s nimi a nejen s nimimi, po čtyřicet dní setkával vzkříšený Ježíš- tedy Kristus v plnosti svého Božství, jako duše tehdy viditelná již i pro pozemského člověka.

Velikonoce jsou pro věřící i nevěřící vždy spojeny s bytostí Ježíše Krista. Pro jedny vědomě, pro druhé jen bezvýznamně dnem volna na Velký pátek. Ten je podle tradice židovské i křesťanské dnem ukřižování Ježíše .

Pro židy to byl nevěrohodný i nebezpečný člověk, ohrožující vyjímečnost velekněží – za očekávaného spasitele jej nepovažovali, dodnes nepovažují a stále čekají, že jejich proroky zvěstovaný spasitel příjde.

Pro křesťany je to doba posvátností jaké nelze minout bez hlubokého zamyšlení, rozjímání, úvah a modliteb. Čas, kdy se připomíná tajemství ukřižování Ježíše, jeho smrt a opět zviditelnění, kdy znovu chodil se svými učedníky, učil je, uzdravoval nemocné, léčil, křísil mrtvé… Po čtyřiceti dnech se „ vznesl“ do neviditelna, kde se s ním věřící, podle nauky církve, ale možná všichni, setkáme…

Vědět a neřídit se podle poznaného je k ničemu, proto předkládám několik myšlenek k velikonočnímu času k zamyšlení i realizaci. Pro nevěřící (možná i věřící) nejdříve trochu vysvětlení.

Každý člověk má mimo své vědomí – spojené s mozkem a pamětí – i podvědomí, kde je uloženo kdeco, o čem paměť nemá zdání. O tom vědí své psychiatři. A toto podvědomí je naše duše. Tak to je jednoduché. Oni však předpokládají, že zaniká naše podvědomí – duše – s tělem. Kdo používá hlavu, může tedy učinit tyto závěry:

Přijmout a připustit, že tedy bytost Ježíše Krista jako člověka (evidentně kdysi žijícího) je i nadále živoucí duší, jen pro nás v hmotném těle neviditelnou.

Přenos myšlenek a jejich energií je též dnes dostatečně známá a vědecky prozkoumaná a potvrzená záležitost. Slovo potom formuje myšlenky, jinak často chaotické do výrazné a jasné formy a má daleko vyšší energii a působnost než myšlenka. Takže nic nebrání tomu, abychom udělali pokus využít (skrze slovní komunikaci ). Rozhovor je dobré konat v usebrání a v klidu, nejlépe před spaním či po probuzení. Čas velikonoční je pro tuto činnost nejvhodnějším z celého období roku, neboť svět neviditelna očekává v tuto vyjímečnou dobu náš zájem i naše prosby, aby nám mohl pomáhat.

Pro toho, pro koho je bytost Kristus příliš velká fantasie, zatím nepřijatelná, doporučuji obracet se na anděla. Každého z nás anděl provází životem (tzv. anděl strážný) a stará se o prožití našeho životního úkolu, tzv. osudu.

Pro začátek nabízím několik vstřícných myšlenek či návod, jak na to.

Pár slov o této komunikaci, které tradice říká modlitba.

Modlitba je intimní dialog-rozhovor, myšlenkový či slovní, či jen citový v srdci, mezi námi a tím, kdo svojí láskou a moudrostí nás převyšují.

A to jsou naši duchovní učitelé v neviditelnu kolem nás.

Modlitbou je můžeme prosit o pomoc, o to, co sami vlastními silami nezvládáme, či s obtížemi.

Modlitbou můžeme děkovat za všechno dobré a krásné, vyjímečné, čeho je nám dopřáno…

Modlitbou můžeme / předávat/ žehnat svojí i jejich láskou našim bližnímči , Zemi, přírodě, lidstvu. Modlitbou můžeme prosit o radu, o lásku, o pomoc, o zdraví, o mír…

Skrze modlitbu získáváme blízký vztah k našim duchovním učitelům /andělům strážným/.

Skrze modlitbu můžeme zažívat, či ucítit, jejich přítomnost – a jejch moc život měnit.. Měnit život náš i život mimo nás…

Stačí jen začít tuto jednoduchou, ale přímo zázračnou praxi třeba oslovením před spaním…

Anděli můj strážný, nebo Bože prosím vás, pomozte mi…

Text: Ing. Bořivoj Šubrt, red. zkráceno