JE ČESKO OPRAVDU SRDCEM NEBOLI DUCHOVNÍM STŘEDEM EVROPY?

Projevem přítomnosti této intuice je to, že jádro národa po staletí, ale zejména v posledních stu létech vždy správně odhadlo, jak dopadnou společenské a duchovní procesy v Evropě? Války, revoluce, duchovní směřování evropské civilizace.

(Uměleckou a vědomostní elitu národu neustále pomocí peněz odsávají, korumpují, občas i vyvražďují všelijací „ochránci“ české kotliny. Proto chování a myšlení hlavní masy národa přejímá z ducha národa málo viditelný „druhý sled“ jeho vzdělanců. Zdánliví „malí lidé“ typu písmáků, samouků a „zapadlých vlastenců“. Malí školami, ale nikoliv duchem. Ti v davu konzumních evropských brojlerů dodnes tvoří neviditelný soubor ještě samostatně myslících osobností, neboli ne davových lidí.)

Odpověď na otázku v titulku nám dává průběh posledních sto let. Na světě neexistuje národ, který by v nich neprožil 7 naprosto odlišných režimů a jimi řízených odlišných ideologií. (Použité slovo „prožil“ je rozhodující. Neboť moudří vědí, že skutečně „znát“ neznamená pamatovat si naučené ze škol, ale na vlastní kůži prožité!)

MY ČEŠI JSME JEDINÝ NÁROD NA SVĚTĚ, KTERÝ JAKO CELEK PROŠEL OBRAZNĚ ŘEČENO „SEDMI UNIVERZITNÍMI ROČNÍKY“ SPOLEČENSKOVĚDNÍHO, SPRÁVNĚJI DUCHOVNÍHO VZDĚLÁNÍ.

 Vždyť jsme tu měli:

Rakouskou monarchii, opřenou o autoritu císaře z boží milosti, katolický výklad křesťanství a učení o předurčenosti kohokoliv rodinou a místem zrození. Bůh rozhodnul, v které rodině se ta která duše zrodí. V rodině kmána nebo hraběte. A toto místo zrození zásadně předurčovalo postavení a osud dotyčného člověka. Základní duchovní „vibrací“ mocnářství tedy bylo předurčení a poslušnost. Tento přístup k osudu člověka nebyl sice zcela nesprávný, ale v souladu potřebou zejména duchovního vzestupu civilizace začala být pociťována potřeba změny. Ale „vládnoucí dobře zrození“ (jako obvykle) o žádoucí změně nechtěli slyšet! Navíc zbaveni rozumu (což je projev trestu božího), vyvolali k podlomení jakékoliv své důvěryhodnosti první světovou válku. Válku v naprostém rozporu se svým údajným křesťanským smýšlením. A zde se poprvé v posledních stu létech vyjevila zmiňovaná intuice národa! V době vzniku války byli Češi jediný národ v Evropě, který byl od počátku proti ní! A po jejím vypuknutí tušil, že centrální mocnosti ji prohrají.

A tak se i stalo. Na základě protiněmeckých intrik a skrytých mocenských her západních mocností vznikla tzv. první republika. (Oficiálně jako projev sebeurčení národů.) Tento národnostní a ideologický slepenec zcela změnil bývalé „provozní mocenské a politické manýry“. Zmizela předurčená šlechta i ústřední řídící ideologie státu. Šlechtu nahradila skrytá vládnoucí mafie, katolicizmus duchovní svoboda, ale i prázdnota. Nepochybných pozitivem republiky však bylo, že její režim do krize v roce 1929 uvolnil uměleckou a ekonomickou tvořivost jednotlivců. Ale s tím i nepoctivost ve jmenovaném. Realitou se stala skutečná svoboda náboženství a myšlení. Z ní se ale začala vynořovat  i „volná myšlenka“, neboli přípustnost absence jakýchkoliv nadlidských ideálů a vzorů chování pro člověka. Etické normy pro jednotlivce a společenské skupiny se relativizovaly. Místo společenských rituálů katolických byly do občanského roku zavedeny rituály republikové a nacionální. (Např.: Místo rituálu „Božího těla“ byl zaveden rituál 28. října. Jako národní tragedie se vykládaly „bitva u Lipan a na Bílé hoře“. V jejich důsledku jsme měli 300 let trpět pod Habsburky. (Dokud nás „čechomilovní“ Francouzi a americký prezident Wilson neosvobodili.) Plnému propuknutí kocoviny z nectností nastalého prvorepublikového systému, spíše však z absence kvalitní jednotící duchovní „vibrace“ národa (náboženství vyšší kvality), zabraňovala jen osobnost a autorita prezidenta Masaryka a několika osobností kolem a v kultuře. Ten sice velmi dovedně převzal roli „stařičkého mocnáře“, ale jakmile zemřel, intuitivní národ pro absenci nosné duchovní soustavy u nás i v Evropě začal tušit generální změnu poměrů. A ta přišla.

Po západních osvoboditelích přišel náš národ „ochránit“ další ochránce-protektor, A. Hitler. Opět se kompletně změnila vyučovaná i „nošená“ státní ideologie. Za Pravdu se začalo vydávat to, za čím stojí síla! (Skrytý ateizmus.) Tím vznikla masová pochybnost o existenci boží neboli Spravedlnosti! (Jak se na řádění nacistů Bůh může dívat?) Do duchovního rozměru lidství se vpletla genetika, do té doby platná jen pro zvířata. Začala se vyznávat „rasa“. Odstraněním všelijak pojaté svobody nastolili nacisté skutečně pořádek v chodu protektorátních státních úřadů. Byla prakticky rozdrcena  kriminalita.  Rozšířila se práva a sociálních jistoty těch, kteří pracovali. Do řízení státu se vrátily konceptuální velkorysé přístupy v zájmu rozvoje celku, např. velkotovárny, elektrifikace, dálnice apod. Krizi odbytu vystřídala hospodářská prosperita a růst, ovšem v prospěch „ochránce“. Z hlediska řadového člověka začala být oproti první republice více v protektorátu ceněna práce, než spekulace a žití z majetku. Veřejný život a média bohužel ovládlo pohanské náboženství, uctívající sílu a dědičný původ. (Satanizmus, postavený na myšlence, že pravdu má prostě ten, kdo má sílu. Byvší boží mlýny se jakoby se z konceptu uvažování vytratily.) Pro státní mašinérii v této ideologii jednotlivý lidský názor a dokonce i život jakoby ztratily cenu! Přestože hlavní tvůrce této ideologie Adolf Hitler skrze Německo ovládl prakticky celou Evropu, intuice opět Čechům předpověděla konec této tisícileté říše. Ani na nejhlubším dně v roce 1940 jeho jádro nevěřilo, že Hitler válku vyhraje. Měli opět pravdu, tisíciletá říše u nás trvala jen 7 let!

Po nich se Čechům nejprve nenápadně, potom razantně (1948) představil nový „ochránce“. Tentokrát SSSR od východu. Pomocí své páté kolony (KSČ) nalákal část národa na jinou „vědeckou“ (ateistickou) ideologii, marxizmus-leninizmus. Podařilo se mu to ve volbách 1946. Proto, že jednak část národa byla fascinována skutečně epochálním vítězstvím Rudé armády nad neporazitelnými nacisty, jednak poměry první republiky po válce u nás nikdo nechtěl! Což se u nás dodnes zatajuje! Jen proto 41% českých voličů volilo KSČ. Toto už jsem zažil osobně. Teprve po uchopení a zneužití moci komunisty nastávalo pomalu rozčarování. Začali totiž konat to, co před volbami popírali. (Jako mnohé strany dnes!) Ve státní ideologii byla role Boha přenesena na „lid“, vedený komunistickou stranou. Za původce všeho zla, satana, bylo „společensko-vědecky zjištěno“ soukromé vlastnictví. Za nejvyšší ctnost a hodnotu člověka se v 50tých létech začala vydávat manuální práce („dělnickorolník“), za nejspravedlivější dělení hospodářského výsledku bylo vyhlašováno rovnostářství. Nejhoršími „hříchy“ vlády komunistů na národu bylo zničení z povahy své práce samostatně uvažujících vrstev národa, jako jsou řemeslníci, živnostníci a sedláci. Jenže v důsledku tohoto znárodňovacího řádění se rychle dostavily hospodářské potíže, zpomalil se technický rozvoj. Původně marxizmem popletená část elity národa prohlédla vady importované ideologie i systému. Pokusili se nenápadně v rámci systému provádět reformu neživotaschopného socializmu v socializmu s lidskou tváří. Nebyla to žádná údajná diverze rozvědek, jak se nyní někteří dodnes nepochopivší snaží vykládat obrodné hnutí, tzn. „plíživá kontrarevoluce“. Obrodný proces bylo vzpamatování té části duchovního jádra národa, které se po válce různými cestami dostalo do KSČ. Tito lidé vyvinuli úsilí k uskutečnění opravdu lepšího společenského uspořádání, než byl kapitalizmus. V důsledku jejich „diverzní činnosti“ vůči hlupákům a zakomplexovaným v KSČ se denní život lidí zlepšil a celá kultura atmosféra ve společnosti si skutečně „vydechla“. Masu národa prodchla nová naděje na postupný vývoj k lepšímu společenskému uspořádání na zemi. Jenže v době studené války mocenských bloků to nebylo realizovatelné. Vedení sovětského bloku správně odhadlo, že stejná míra politického uvolnění jako v ČSSR není proveditelná v samotném SSSR a ostatních zemích socialistického „tábora“. Tam by v důsledku místního masového antikomunizmu vedla k pádu vlády agentů východního patrona. Proto armáda SSSR, „ochránce suverenity“ českého státu, proti tomuto vývoji u nás zasáhla a zemi v roce 1968 obsadila.

Nastala od předchozího období odlišná dvacetiletá éra „normalizace“. Období, kdy národ začal být spravován zahraničními rezidenty. Hlavní masa lidí se začala řídit nutností přežití. To, že mediální ideologii nevěřili ani ti, kteří ji učili a publikovali ve školách, na to byl národ zvyklý z předchozích dějinných etap. Nejhorší na tom bylo, že přetvářka a nevěření ničemu začalo být jakousi českou normou. U neduchovních dokonce výrazem „chytrosti“. Praxe života v „normalizaci“ byla taková, že co se v té době podnikalo, muselo se slovně „narazit na socialistické kopyto“. A muselo být pojednáno v dobové „novořeči“. (Bohužel jako v současnosti.) Neboli jakékoliv konání muselo mít „socialistické zdůvodnění“. (Nyní evropské.) „Normalizace“ se tak stala na jedné straně obdobím největšího zničení  charakteru mnohých, na druhé straně přece jen i obdobím tichého národního semknutím vůči vnucování zevní vůle. Včetně semknutí rodina a zvýšení porodnosti a upevnění rodinného života. Takže na jedné straně úspěšnost jednotlivce v tomto období byla přímo podmíněna  bezcharakterností, ne druhé straně se značně rozšířila schopnost bezeslovní komunikace! Tento stav vydržel za zdánlivého klidu jen proto, že kdo mlčel a realizoval se v rodině, (a nebyl najat zahraničními neziskovými organizacemi,) mohl relativně dobře přežívat a měl čas na koníčky a vedlejší zájmy. Od chalupářství po studium čehokoliv.

Jakmile i normalizátor v SSSR pochopil, že použitá forma rovnostářského a ateistického socializmu je pro jakýkoliv stát a civilizaci neživotná, (protože se neopírá o zákony stvoření a psychiky,) odstoupil od ní i v SSSR. Formou „legendy o přestavbě“. V tom okamžiku se ukázalo, jak u nás dosud hlásanému leninizmu nevěří ani jeho hlasatelé. Mocenská pyramida normalizátorů se zhroutila právě vyjevením se myšlení normalizátorů, nikoliv nějakou revolucí. Všichni mohli vidět, jak se přes noc se z normalizátorů v parlamentu stali voliči Václava Havla prezidentem, S tím, že budou následně privatizátory. Kolem něho se ostatně seběhla všelijaká banda, i zahraniční, využívající iluze národa a „dramatika“ a duchovní nezralosti jeho osoby. V. Havel se neobdařením intuicí (neduchovnost) ukázal nebýt ani Karlem IV, ani Masarykem. Což se mu jako trest z působení řídícího ducha českého národa stalo zdravotně osudným. Hlavními hráči médií a vlády té doby se také z jeho vůle, ale zejména zahraničí, stali místo duchovních lidí, skutečných osobností, protikomunističtí „odbojáři“. Jejich množina byla složena z placených agentů zahraničí, z bezzábranových funkcionářů a bezohledných kariéristů a žvanilů. Jeden druhému z této party totiž dosvědčovali, že celou dobu sovětské okupace „odbojařili“ formou přihrávání si výhod. A získali v tom značnou praxi, kterou tvořivě rozvinuli. Aby v tomto boji „za svobodu a demokracii“ mohli všehoschopní pokračovat, museli z důvodů obnovení lidských práv přizvat k dělení státního majetku restituenty a důvodné, ale i psychopatické antikomunisty. Takové politické „kino“ jako byl polistopadový vývoj u nás, žádný národ na světě nezažil! Po roce 1990 sice u nás skutečně „vypukla“ svoboda slova a podnikání, ale svoboda neměla vymezený obsah a podnikání meze. Mohlo se to stát proto, že fakticky ateistická společnost neznala a tím méně žila-nežila zákony duchovní dimenze reality! Osvědčené tisícileté ideje neboli duchovnost a náboženství byly mase národy za nacistů a komunistů (ateistů) potlačovány a i „novými demokraty“ začaly být „vědci“ vydávány za pověry „nevzdělaného“ lidu. Do komunistického duchovního vakua života masy národa vtrhlo ze světa kde co. Za příklad k pobavení dám z té doby „kurzy nesmrtelnosti člověka podle Saint Germaina“. V nich se v duchu indické filozofie učilo, že v člověku je jiskra božství. Že vesmír a hmotné existuje vlastně jen jako obraz v duchu člověka. Stárnutí a smrt jsou nesmrtelnému člověku vsugerovávány špatnými náboženstvími! Školitelé v této indické „moudrosti“ ovšem tuto sugesci stárnutí z mozku absolventů kurzu za patřičný obnos vytlačí. Tak se absolvent kurzu dožije nejméně 300 let, jako Saint Germain.

(Školitelé zřejmě vycházeli z toho, že konec konců mají aprobaci! Vždyť přežili tisíciletou říši i věčné časy!) Ač školitelé následně poroučeli času jak mohli, jejich tělo je k jejich údivu neposlouchalo a oba jsou již po smrti. Po pádu ateizmu nepomohlo národu z duchovní nicoty ani učení několika desítek sekt v čele se svědky Jehovovými. Bez ohledu na jakékoliv učení se vládcem všeho v našem „Západní prázdnotou osvobozeném státě“  stali peníze! (Neboli satan.) Právě tato realita v kontrastu k rétorice lidských práv se stala pro důvěryhodnost současného systému smrtící. Jádro národa kolem roku 2005 pochopilo situaci: Jakmile se vše rozkradlo, vynořila se skutečná duchovní hodnota „osvoboditelů“, privatizátorů, nosičů lidských práv a podobně. (Z toho ostatně vznikla popularita hnutí naštvaných občanů ANO.)

Většině došlo, že smyslem veřejného i soukromého života nemůže být „žít tělesnými požitky jako zvířata“ a cílem života není „umřít bohatý“ nebo mít velký náhrobek. Ač v médiích stále znějí (a u zpozdilců stále znějí) halasné tirády a oslavné pořady o vítězství svobody, demokracie a lidských práv, zejména do té doby utlačovaných „nepřizpůsobivých“, v mase nezadržitelně nastoupila kocovina z polistopadového vývoje. Dokonce i Václavem Havlem zachycená a mlživě nazvaná „blbá nálada“. Tuto kocovinu mělo podle duchaprázdné vládnoucí pražské kavárny odstranit vstoupení našeho státu do EU. Tento státotvorný akt k nám měl přenést tam údajně panující zákonnost a mravnost. Vládnoucí mocenská elita pro svou duchovní „kvalitu“ si ale bohužel nevšimla, že právě tyto markanty po válce tam po jistou dobu existovaly, ale nyní jsou v západní Evropě na dějinně nevídaném úpadku! Že evropské národy přivedly jejich duchaprázdné elity do stavu, připomínajícím stav společnosti před pádem říše římské.

Tak se stalo, že jsme se 20 let po pádu totality ocitli jako národ v ještě rozsáhlejší a hlubší společenské hnilobě, než panovala za normalizace. Ani ta porodnost nepokračovala! Ač v Evropské unii, žádná zákonnost a blahobyt všech se nedostavily. Dokonce se rozklad a marasmus z EU spíše dováží. Důvěryhodnost začala u nás EU ztrácet zjevně uplatňovaným „dvojím metrem“ na cokoliv u nás i na Západě. Tak daleko to šlo, že u nás obdivovaný anglický soud osvobodil Angličana, který řetězem ubil k smrti Čecha tam pracujícího. To by se snad ani u nás nemohlo stát! EU a USA se u nás nebývale diskreditují preferencí úpadkových jevů jako „nepřizpůsobivost“, homosexualita, feminizmus, nerodinný život, exhibicionizmus, pseudoelit (herci, sportovci), pseudoochránců životního prostředí, výroba ohrožení Putinem apod. Tak se z vítězství „Pravdy“ stala současná „objektivita“ a výběrovost v přístupu v médiích a vítězství „lásky“ exekuční zákon a masy bezdomovců. Vrcholem sebevraždy obliby EU se stal její „objev“, že kvůli nízké porodnosti feministek nám sem na důchod posílá „pracovat“ muslimy z Afriky a Arábie. A také k tomu, aby nás zřízením islámských „nougou zón“ a mešit povznesli z komunistického úpadku kulturně. V rytmu „multikulti“. To co nyní si komise EU s kvótami dovoluje, by si pro odpor i Bilaků nedovolil ani Brežněv. Za tohoto směřování věcí společenských si zatím „médí“ jen restituenti a privatizátoři. Doufám, že i ti vědí, že jen do okamžiku, kdy tu dovezení muslimové začnou provozovat své „multikulti“ výbuchy a zapalováním aut na sídlištích. Otázkou je, co s tímto stavem společnosti a s EU celkově. Intuice Čechů opět naznačuje vládnoucím, jako roce 1914, 1968, 1989, že je nutná hluboká proměna sytému u nás a zejména v EU. Ač katastrofa visí ve vzduchu, vládnoucí figurky včetně elit neslyší a říkají, že „lid tomu nerozumí“. Hlupáky nebo zločince je dnes možné poznat podle jejich názorů na řešení situace: „Je třeba zrušit přímou volbu prezidenta!“ „Trh to vyřeší!“ „Je třeba posílit armádu a policii, odposlechů na internetu, umístit kamery na každé veřejné místo!“ A pod. Začali se bát! Už i oni cítí, že ZMĚNA FILOZOFIE ŽIVOTA A TÍM CIVILIZACE VISÍ VE VZDUCHU!

Text: Josef Staněk