BOŽSKÉ SVODY PRASLOVANKY PIZAMÁR – „POHÁDKA“ PRO DOSPĚLÉ

Nebeští kočovníci, tvůrci a učitelé lidí, Annunakové, již se pravidelně objevovali z hlubin vesmíru v naší sféře, a jižž dostali jméno „nebeští Bozi, sestupující na Zem“, mohli ve svém rozmaru povýšit do svého božského stavu i kteroukoliv lidskou bytost tím, že jí udělili nesmrtelnost. Nesmrtelným se takto měl stát i náš slavný vládce Slovanů, Sámo, jenž byl také přizván na palubu vesmírného korábu na hostinu.

Mé vyprávění dnes ale bude o vztahu k jiné lidské bytosti, ke krásné praslovanské dívce Pizamár – jíž by ovšem básníci píšící zleva doprava, ve své poezii nejspíše opěvovali jménem Ráma_sí. Tato pozemšťanka nevídané krásy, jako vzácně vykvetlý kvítek, vyrůstala na březích přítoku řeky Dunaje, v místech, které prapředkové považovali za srdce všech Slovanů.

V té době již měli nebešťané pro sebe rozdělené oblasti dozoru na Zemi; a jejich Nejvyšší velitel, jehož Slované a Árijci nazývali Synem Slunce a božského ohně, se při svých obvyklých nebeských obhlídkách velmi rád shůry kochal pohledem po syté zeleni nekonečných lesů Karpat, po křišťálových okách horských ples a skalnatých vrcholcích Alp; jeho zrak dále klouzal k návrším, bystrým říčkám a potokům, přes projasněné lužní hájky; jindy jej zaujaly divoké pustiny, táhnoucí se až k Dněpru.

Ale s největším potěšením Nejvyšší pozoroval ze svých výšin rozhlehlou krajinu Dunaje, v níž se mohutná řeka jevila jako rozvázaná stuha, pohozená v pestrobarevné louce. Nebeský vozataj znal i milé a pohostinné obyvatele z jejích břehů a přítoků, a zde také poprvé zahlédl i mladinkou rybářovu dceru, dívku nezkaženou žádnou chtivostí, půvabnou a prostinkou Pizamár. Líbezná dívka ani v nejmenším netušila, že její kouzelný zpěv a krásný vzhled přitahuje nebešťana čím dál více, že sám sebe přistihuje, že Pizamár vlastně vyhlíží, i hledá, a že se tento Všude-přítomný bůh, ve své rostoucí touze utápí čím dál víc, jako v pohyblivém písku, navátém citovou smrští… A tak, jednou jako perlová vůně, podruhé jako stříbřitá mlha, jindy jako lehký vánek, a potom ještě mnohokrát v této podobě, laskal Nejvyšší bílé paže a nevinné tělo Pizamár. Když však dívka několikrát otěhotněla, dokonce se Nejvyšší za svou slabost i styděl, a tak zařídil, aby pokaždé jeho polobožské a zpola lidské dítě přišlo na svět neživé.

Stín černý jak havraní křídlo klesl do dívčiny duše; zoufalá, stojíce na skále, tolik si přála zemřít v divokých peřejích vod… Ale pokaždé, než stihla udělat poslední osudový krok, upadla do podivného, hypnotického spánku. A tehdy, služebně nižší „Bohyně“, Lada a Chors, samy matky, se již na dívčino trápení nemohly více dívat; vždyť už i stařešinové z rybářské osady začali dívku podezírat z toho, že má pletky s démony, nebo samotným Černobogem, chudinka! A proto se před Hlavním velitelem vesmírného korábu zmínily, že by měl záležitost s Pizamár dát do pořádku, a nejlépe –  dívce darovat nesmrtelnost…

Celý článek si můžete přečíst v červnovém vydání časopisu Nový Fénix