Drtikolova šnůra perel

3. 3. 2018: uplyne 135 let od narození FRÁNI DRTIKOLA – MYSTIKA, GENIÁLNÍHO FOTOGRAFA A MALÍŘE

František Drtikol (3. 3. 1883–13. 1. 1961)
Byl český fotograf, proslavil se zejména svými portréty a akty ve stylu pozdní secese, později ovlivněné kubistickofuturistickými prvky. Je řazen k nejúspěšnějším českým klasikům fotografie aktu všech dob. Je znám také svou duchovní praxí východních učení, především buddhismu, a je označován za patriarchu českého buddhismu. Byl rovněž silně nakloněn i křesťanské mystice, a úzce se přátelil i s Rudolfem Steinerem.

Byl kontroverzní postavou par excellence . Jak ve svém výrazivu, tak ve filosofické nezařaditelnosti, i v nezařaditelnosti umělecké (snad nejblíže má k secesi respektive symbolismu).
Někdy je ta kontroverznost i humorná: Když jsem měl kdysi zahajovat výstavu mystické tvorby Lenky Kovalové ve Frýdku Místku, uvedl místní činovník, že „promluví Karel Jung, autor knihy o Drkotilovi“. Posléze jsem ho poučil, že onen umělec se nejmenoval Drkotil, ale – s trochou pomsty – jsem mu sdělil tajemství, že se vlastně jmenoval Tikol a po složení „doktorátu z fotografie“ si psal Dr. Tikol, až ho zkomolili na Drtikol. Pán žasnul, já coby Jung se při jeho žasnutí rozloučil. Ostatně – být zaměněn s psychoanalytikem Carlem Jungem by nebylo špatné.
Ale už vážně. Zatímco fotografie přinesla ve 20. letech Drtikolovi světovou slávu, malířství stojí spíše v pozadí. V polovině 30. let uzavřel rázně strmou dráhu uměleckého fotografa. Možnosti černobílé fotografie vyčerpal, vyjádřil jí vše, co vyjádřit mohl. Jeho vnitřní vývoj vyžadoval širší možnosti projevu, které mu poskytlo malování. Prodal svůj reprezentativní ateliér a žil pak nadále skromně, i když vnitřně bohatě.
Jeho obrazy jsou v jistém smyslu mimořádné: i kdyby na nich pro vnější oko byla „jen“ krajinka či akt, přesto zachycují mystické imaginace, vize, stavy a prožitky, se kterými se na své mystické cestě setkával. Jsou tedy v jistém smyslu magickými pantakly, pečetěmi, do kterých jsou vneseny hlubší obsahy. Nejsou jen uměleckými artefakty, ale i magicko-iniciačními pomůckami, evokovatelnými jen těmi, kdo se jim dokážou svým vnitřním nazíráním otevřít. Jako takové se vymykají posouzení běžnými kunsthistorickými normami, i když mnohdy lahodí i nezasvěcenému oku.
Mnohé napovídají již svými názvy: Boží Oko, Duše proniknutá paprskem Poznání, Zelená Hora Poznání, V klínu Matky Země podobně. Většina jeho děl je však bez názvu. Autor k nim předeslal: „Mým obrázkům přijde se na chuť během doby a podle stupně inteligence trvá to někomu krátce, někomu déle. Někdo nepochopí mou práci za celý život. Má práce není pro dav.“
Jeho malířské dílo nelze jednoznačně zařadit do žádného směru. To zde ovšem není důležité. Někdy tu k porozumění pomůže znalost nadsmyslových jevů, podávaných duchovní vědou (s jejím autorem, Rudolfem Steinerem, se Drtikol navštěvoval a přátelil). Mnohé krajiny s jezery či horami, s nadpozemsky vzdálenou oblohou jsou inspirovány z úrovně vyššího, svěžího vědomí, kde fantazie již není podněcována astrálními sférami či podvědomím. I z napohled realisticky pojatých skal, horstev, krajin či aktů je zřejmé, že jde spíše o niterné spirituální imaginace, o jakési archetypální vize autorovy fantazie, uvolněné z pout času i obvyklé Jeho malířské dílo nelze jednoznačně zařadit do žádného směru.

Celý článek si můžete přečíst v Novém Fénixu 3/2018.

Text zpracoval: Karel Funk s využitím svých knih o Františku Drtikolovi
Foto: autorské foto a malba Fráni Drtikola z archivu Karla Funka