Pohled na volby vedení států v Evropě z hlediska toku tří tisíciletí

Zamyšlení bych chtěl orientovat na princip vzniku legitimity neboli oprávněnosti vládnout různě velkým lidským společenským celkům, státům, národům, organizacím. Od nepaměti lidé prováděli tři způsoby získávání oprávněnosti k vládě ve správní jednotce (kmen, národ, stát, civilizace):

1. Uchazeči o moc v ní jednoduše použili vojenskou sílu. Uchazečů bylo vždy mnoho, takže tento způsob vedl k neustálému vyvražďování příslušníků kmene. Až zanikl. Uchopení moci silou je nejprimitivnější a nejdestruktivnější způsob předávání vlády. Jeho karmickým následkem je zánik takto spravovaných jednotek.(Kmenů, států.)
2. Většina to časem pochopila a přešla k předávání moci principem zrození duše budoucího vládce v rodině krále. Tedy k principu dědičné posloupnosti. Tato kontinuita moci je založena na víře, že do lůna manželky vládnoucího krále je z vůle Boha vložena k vládnutí předurčená duše. (Povrchně myslící lidé by se v tomto lůně chtěli narodit všichni, jako královští dědici. Nedomýšlí, že Bůh této duši královského zrozence dává nejen práva a možnosti, ale také velkou odpovědnost a povinnosti. Nedomýšlí to často sami zrozenci.) Z principu absolutní boží Spravedlnost je ale nepochybné, že obdarovaný „mocí vládnout z boží milosti“ bude z jejího naplnění Dárci skládat účet. Na konci života svého hmotného těla. (Viz Ježíš: mnoho dostal, mnoho bude požadováno!) „Obyčejní“ lidé, v „lůnech vládcovských nezrození“, jsou na základě své víry povinni rozhodnutí boží Prozřetelnosti respektovat. (Jestliže pochopili smysl daru svého vlastního života.) V jejich očích správní rozhodnutí vladařského zrozence jsou karmickými rozhodnutími „zástupce Boha“ v hmotné dimenzi reality.
3. Třetí způsob přebírání moci ve spravované jednotce (státě) probíhá časově omezeným zvolením většinou členů spravované jednotky (státu). Rozhodnutími lidem zvoleného osobního nebo kolektivního vedení státu je realizována vůle většiny lidu. Tu ostatně má vykonávat i král.

I při tomto „demokratickém“ způsobu ustanovování vládce nebo množiny vládců (parlament) se skrytě vykonává boží Spravedlnost, ač to mnozí nepochopili! A to takto:

Koho si lid zvolí, tím je odměněn nebo potrestán!

Nutno vzít na vědomí, že „jakýkoliv zvolený plebán“ se aktem zvolení za vládce většinou lidu stává „pověřencem božím“! (Ani vlas z hlavy nikomu nespadne bez vůle boží.) Neboli za nehodného zvoleného nebo zvolené budou „božími mlýny“ trestáni jejich voliči! Za nedostatek intuice (prozřetelnosti). Intuici nelze získat vzděláním, což se v současnosti domnívá „pražská kavárna“. (Prý nevhodně volicí mimopražští křupani.) Vždy a výhradně je kvalita a hloubka intuice projevem kvality a hloubky duchovnosti volících! (Duchovnost-myšlení z hlediska nadčasovosti až věčnosti.) To znamená, že intuice není produktem rozumu a vzdělání, ale projevem vyciťování skrytých souvislostí víceúrovňových dějů podle zákonů věčnosti!!! (Zkráceně boží vůle.) Právě na základě pochopení toho, že lid volí intuicí, nikoliv rozumem, by se mělo každému vyjasnit, že zvolený špatný vládce (nebo sbor vládců) je přímým karmickým projevem míry duchovnosti volící komunity.

A nyní k těm dějinným zkušenostem lidstva s „demokracií“ neboli volbou vládců. V Evropě jsou první známé volené vlády a vládci v antických řeckých městských státech. Byly to první „demokracie“, ale v konkurenci s okolními královstvími se vojenskou „odolností“ a v projevené kompaktnosti státu neosvědčily. Přes dočasný tamní rozkvět antických věd a umění. (Jako projevu uvolnění možností seberealizace občanů.) V řeckých státech nevolili všichni občané, ale jen tzv. svobodní. Sluhové a otroci tam neměli volební právo.

Druhou vlnou demokratické formy vládnutí v Evropě byla první éra existence říše Římské. Do uchopení moci císaři tam vládl volený senát. Ten ale před 22 stoletími také nevolili všichni Římané, ale jen tzv. patriciové. Plebejci, (svobodní, ale chudí Římané) a otroci volební právo neměli. Senát byl však po třech stoletích existence Římské říše egoistickými zájmy tak rozvrácený, (jako dnes naše sněmovna nebo EU a US kongres,) že kdyby velitel armády Julius César neuchopil vojenskou silou moc, nejvyspělejší civilizace v tehdejší Evropě by se rozpadla o 5 století dříve. Tedy na počátku našeho letopočtu se podruhé v dějinách demokracie jako forma správy státu neosvědčila.

Třetí vlnu správ států demokratickou formou, spojenou s úsilím o nastolení rovnosti občanů, zahájila francouzská revoluce. S líbivým heslem „Rovnost, volnost, bratrství!“. Poté, co se zvolení „demokrati“ chopili moci, popravili 100 000 těch, kteří s republikou jako jako formou vlády nesouhlasili. Tak začali zvolení „zástupci lidu“ realizovat gilotinou rovnost, volnost, bratrství. (Nepřipomíná vám to něco? Třeba současnou realizaci hesla „Pravda a láska zvítězí “. Uskutečněnou rozkradením veřejného majetku?)

Demokracie má podle odůvodňování své existence rozvinout tvořivost občanů. A proč tedy Francie v tomto ohledu výrazně nepřeběhla zbývající monarchie ve všech ohledech? Nepochybně je toto heslo založeno na nadměrném očekávání zázraků od formy správy státu. (Zázraky jsou jen vlivy nám neznámých Vyšších sil z jiných dimenzí reality.)

Tvořivost občanů je podle mne iniciována něčím jiným: Vzestupem všeobecné duchovnosti celé populace.

Ta může nastat jen skrze vzdělávání, pěstování svobody seberealizace a rozvoje všech typů myšlení. Ve všech vrstvách národa a státu, nejen ve vzdělanostní elitě. Demokratické vlády, řídící se Řádem stvoření, mají za povinnost rozvíjet duchovnost svých občanů nejen základním vzděláním všech. Ale také vytvářením prostoru pro seberealizaci specifického nadání jednotlivců a tlakem na ustanovování smysluplných a kooperujících mezilidských vztahů. To se však v poslední době, podle mého pozorování, rozhodně neděje. Ani v demokratickém, ani v monarchistickém světě. Právě proto státy OSN rukou nedílnou nastolily současný rozklad lidstva jako celku. Dovedly lidstvo za stálého zasedání a „tárání a tárání“ faktických ateistů na nich na hranu záhuby. (Že by to bylo ono Janovo Zjevení: Rada radu stíhat bude a soudu nedojdou?)  Vládci světa svým konáním i nekonáním přitajují spuštění velmi nepříjemných „přírodních i společenských božích mlýnů“. Přírodní, ale i společenské síly jsou ostatně jen vykonavatelé vůle Stvořitele vesmíru! Pečují o správný směr vývoje lidských duchů v těle a jejich i vesmírných civilizací. Jestliže se jakákoliv civilizace na zemi či ve vesmíru odchýlí od Řádu stvoření, a ničí tím v ní se vyvíjející duše, síly Stvořitele ji rozdrtí. Živly drtí ty národy, jejichž vládci si myslí, že jsou bohy. Bez ohledu na to, zda na Řád stvoření vládcové věří či nevěří. Viz nálezy zaniklých civilizací.

Možnosti volit hlasovacími lístky si máme vážit. Sčítání hlasovacích lístků je nepochybně bohulibějším projevem konstituování formy správy státu, než je „sčítání bodáků“ v občanských válkách. Vyzývání občanů k volbám je má pohnout k zamyšlení nad trendy vývoje ve společenském celku. (Odpoutat „krátkozraké“ od typu myšlení: hlavně když nám chutná!) Má občany rovněž pohnout k převzetí části odpovědnosti za probíhající společenské trendy. Volby mají jejich vítěze naučit vládnout a volebně poražené naučit se respektovat vůli většiny. Ve smyslu: vůle lidu, vůle boží! Volby jsou jedna z příležitostí učení se Řádu stvoření ve správě lidských komunit.

Jestliže kdokoliv nejde k vyhlášeným volbám, dává tím najevo, že povahou své osobnosti není schopen odpovědného rozhodnutí. Zejména když říká, že „nemá koho volit“. Má tedy kandidovat sám! Neschopností podílet se na správě celku nevolič jen prokazuje, že v podvědomí zůstal ještě otrok nebo plebán. Stav mysli není, jako všechno, „z ničeho něco“! Je to z nevědomí vyjevený zbytkový projev myšlení otroka nebo plebejce. Nevoliči prostě zůstala z minulého života tendence k životu bez přemýšlení s reptáním, když jej nikdo neslyší. (Já bych jim ukázal, kdyby mě „nepadaly kalhoty“!( Bývalý kmán se zanedbáváním myšlení „nepohybuje v duchu“! Tedy nevyvíjí, což po každém duchu žádá Řád stvoření. A přitom obecná situace západní civilizace naléhavě žádá zapojení všech do hledání a navrhování řešení. Nejvíce totálně selhávajících společenských elit!

(Poznámka: Zajímavé je, jak když si tito nevolící jdou načíst minulé života k „hledícím do minulých životů“, (za pětistovku ovšem,) ti jim navěští, že byli v minulém životě králové, biskupové, hrabata. Škoda, že jim z toho minulého hraběcího života nezůstala v podvědomí ani schopnost rozhodnout se pro osobu poslance. Nebo pro místo, kde má stát obecní záchodek.)

Tedy závěrem:
Kdo nechodí volit, prokazuje, že je duchem kmán, plebejec. Jeho osobě se nepodařilo zformovat v osobnost. Takovýto  pouhý „úd davu“ není připraven vstoupit do přicházející vyšší kvality civilizace. V té každý ponese osobní díl odpovědnosti nejen za sebe, ale i za správní celek, v němž žije. A ta vyšší civilizace buď přijde, nebo se celé lidstvo vrátí do doby nevoličů. Ta je pojmenována jako doba lovců mamutů.

Text: Staněk