LORNA BYRNE: Stačí si nebudovat v hlavě zdi.

Lorna Byrne, autorka mezinárodních bestsellerů, která působí jako vyslankyně dobré vůle a motivační řečník, nebyla vždycky světovou celebritou prvního řádu. Větší část svého života prožila jako docela obyčejná irská žena a matka čtyř dětí. Jedna věc se na ní ovšem vymykala normálu: Lorna Byrne vidí anděly. Odmalička. Všude.

Podle toho, co říká – a píše (Andělé v mých vlasech, Schody do nebe a další fenomenálně úspěšné tituly) – jsou všude kolem nás miliony nezaměstnaných andělů, kteří se doslova modlí, abychom si na ně vzpomněli. Jen tak nám totiž mohou pomoci. A ačkoli tihle andělé mohou přicházet a odcházet, jak je zrovna třeba, náš strážný anděl je nám nablízku stále. Každou vteřinu našeho pozemského života.

Co je na první pohled pozoruhodné, je že jí po celém světě naslouchají statisíce lidí. Lorna (jejíž živý webinář pro Čechy a Slovensko nazvaný Sebereflexe a vděčnost byl vysílán v srpnu 2020) přitom říká věci, které by se při povrchním pohledu mohly jevit buď exotické, nebo naopak málo skandální. Materialisticky orientovaný člověk by je mohl odsoudit jako pohádky pro děti. Opravdu odhodlaný hledač „ezoterických záhad“ by naopak mohl její anděly pokládat za nudné: nejsou to ani mimozemšťané, ani nepocházejí ze spirituality některého přírodního národa, neučí volné lásce a nemluví o dějinách Atlantidy. Jsou přesně takoví, jaké jsme je vídali jako děti na vánočních pohlednicích – vtělená láskyplnost a zbožnost, plus jeden pár křídel, obvykle.

Ani kritik jejího díla by ovšem nemohl popřít jednu věc: Lorna Byrne má zvláštní charisma. Možná učí věci, které se jeví jednoduché – ačkoli to se dá říci o mnoha velmi hlubokých pravdách – ale učí je způsobem, který je neopakovatelný. Když mluví, zdá se vydechovat lásku a mír v tak koncentrované podobě, že je docela oříšek nezapomenout klást otázky. Jeden by se raději beze slova koupal v záři, která z ní vychází – a to i na obrazovce počítače (Lorna musela zrušit své české a slovenské turné kvůli koronaviru a pracuje teď pouze on-line). I tak se nám ale podařilo mluvit o mnoha fascinujících věcech, od jejího názoru na českou a slovenskou povahu (kterou považuje za pozoruhodně nesobeckou), až po to, jak může dospělý člověk, který na rozdíl od Lorny kolem nevidí nic než vzduch, zjistit jméno vlastního strážného anděla.

Proč myslíte, že je pro lidi tak těžké vidět anděly?

To je pro mě stejná záhada jako pro vás. Nejsem v ničem odlišná od ostatních, pokud vím, a viděla jsem je od doby, co jsem byla v plenkách. Jediné, co mě občas napadá, je že lidé jsou kontaminovaní tím, že se jim pořád říká, že co není hmotné, není skutečné. Totéž platí, když spatříte nebo vycítíte přítomnost něčího ducha. Lidem se říká, že když cítí přítomnost někoho, kdo jim byl drahý a je už na věčnosti, jsou, mírně řečeno, ne úplně v pořádku. A když jim to tvrdíte desetiletí a staletí, určitým způsobem to formuje lidskou mysl.

Ovšem ne u každého, jak se zdá. Vy jste vídala anděly, ať vám kdokoli říkal cokoli. Máte představu, proč?

Nemám, ani tu nejmenší! Nevím, proč si mě Bůh vybral. Vždycky, když se ho zeptám, dostanu odpověď: a proč ne ty? (Směje se.) Takže… opravdu nevím. Jsem nevzdělaná, ve škole mi to vůbec nešlo kvůli těžké dyslexii a dysgrafii, a přesto… přesto mám pocit, že jsem vzdělání dostala – od andělů.

Takže jste vlastně se vlastně vzdělávala úplně jinak, než většina z nás.

Ano. Ale i tak nevidím jediný důvod, proč byste vy nemohla, nebo proč by kdokoli jiný nemohl, vidět svého strážného anděla. Proč byste ho nemohla zahlédnout aspoň na okamžik, nebo uvidět někoho, kdo je vám blízký a předešel vás do nebe?

Myslíte tedy, že když je to věc vzdělání, dá se to „znovu“ naučit?

Myslím, že věc vzdělání je to jen v jediném: zdá se mi, že čím vzdělanější jsou lidé v západním světě, tím více připouštějí možnost toho, že věci jsou jinak, než jak nám po staletí tvrdili. Po celém světě vidím, že lidé jsou teď mnohem otevřenější. Řada z nich poprvé v životě nahlíží do svého nitra a nechává na sebe možnost podobných věcí působit. Ptají se sami sebe: opravdu mám strážného anděla? Mám duši? Je ten pocit, který cítím, skutečně přítomnost toho, koho miluji a kdo už tu není fyzicky? Moje role spočívá jen v tom jim říci: ano, tak to je.

Skutečně můžeme dospět k tomu, že uvidíme, co pokládáme v této chvíli za nemožné vidět?

Vím jistě, že můžeme. Už teď potkávám děti, které svého strážného anděla vidí.

Samy od sebe?

Ano, bez problémů. Někdy když přednáším, přijdou za mnou po přednášce rodiče a chtějí, abych jim řekla jméno strážného anděla jejich dítěte. Většinou se prostě dítěte zeptám – a ono mi bez váhání odpoví. Máma a táta nestíhají zírat.

Takže dětem může vnímání odemknout, když budou znát jméno svého anděla? Měli bychom se jich ptát?

Myslím, že ano. Myslím, že by se nikdo neměl bát zeptat dítěte, docela obyčejně, jako se ptáte na všechno ostatní: Mimochodem, jak se jmenuje tvůj strážný anděl?

Ale co my ostatní, dospělí?

Pokud jste na pochybách, zeptejte se v duchu svého strážného anděla sami, jak se jmenuje. Odpověď je obvykle slovo, které vám první přijde na mysl. Takhle jednoduché to je! Ale často na rozdíl od vlastních dětí právě tohle nedokážeme. Nedokážeme jen přijmout první slovo, které nám přistane v hlavě.

Jsme moc racionální?

Moc se ptáme, místo abychom přijímali věci, jak jsou. To je naše lidská přirozenost. Dospělí se pořád ptají, co znamená to a to, místo aby prostě řekli: děkuji! – a vzali vše tak, jak to je.

Zdá se, že jakmile vyjdeme ze školních škamen, je to s námi marné!

Naopak. Jednou přijde den, kdy uvidí svého strážného anděla každý. Jsem si tím naprosto jistá… a byla bych moc ráda, aby se to dělo už teď. Když za mnou chodí děti, ale naopak i staří lidé, kteří mi říkají, že vidí anděly, že vidí záblesky toho, o čem si myslí, že je jejich strážný anděl. Tak proč ne vy? Proč by se to nemohlo přihodit všem, kteří chtějí? Stačí si nebudovat v hlavě zdi. Stačí pro začátek cítit jejich přítomnost, naslouchat svému vnitřnímu hlasu, znamením, nebo jakkoli cítíte, že s vámi váš strážný anděl komunikuje. Mějte víru. Věřte si.

Můžeme změnit svět jen skrze víru?

V dnešním světě se toho děje tolik… musíme mít víru. A musíme být láskyplnější a soucitnější. Musíme se znovu spojit s vlastní duší, a tedy i s andělem, kterého Bůh pověřil, aby ji střežil. Je to nezbytné. Změnám, které se dějí, nezabráníme nikdo. Naopak, musíme sami změny přijmout – a zasadit se o to, aby to nakonec byly změny k lepšímu. Abychom z našeho světa udělali takový malý kousek nebe.

Co když někdo není třeba křesťan? Může se ateista otevřít vašemu poselství?

Všichni už ve skutečnosti otevření jsou. Jen to mnoho z nich zatím nezjistilo. (Úsměv.) Když promlouvám k lidem, nikdy nepředpokládám, že všichni posluchači znají a věří v Boha nebo v anděly. Možná, že poprvé slyší nebo čtou o někom, kdo o všem hovoří tak otevřeně, a možná jsou z toho trochu nervózní – ba možná se i bojí. Ale já jim vždycky říkám: Buďte v klidu. Tím, že připustíte možnost, že jsou věci jinak, přece vůbec nic neztratíte!

Jediné, na čem mi záleží, je aby se postupně všichni dostali možnost dozvědět, že existuje i jiné vidění světa. Že nám každému dal Bůh strážného anděla, který nás ani na vteřinu neopustí. Všichni ostatní andělé přicházejí a odcházejí, duše našich drahých zesnulých s námi jsou jen občas, ale náš strážný anděl nás nikdy neopustí. A důvodem je naše duše! Jsme kousek Božího světla. Vaše duše je víc, než kterýkoli anděl.

Jen třetina obyvatel Česka je členy některé registrované církve a další třetina nevěří ani v Boha, ani v existenci duše. Může někdo takový začít věřit v anděly?

Takových lidí jsem potkala mnoho – a mnoho z nich mi pak řeklo, že sice nevěří ani v Boha, ani v existenci vlastní duše, ale že věří, že mají strážného anděla. Usmívám se v duchu, když to slyším. Je to první krok. Koneckonců, když připustíte, že je něco takového možné, nemáte vůbec co ztratit!

Může jen sama ta možnost, že máme strážného anděla, pro lidi něco změnit?

Už mnohokrát v mnoha zemích světa jsem slyšela stejný příběh: někdo z mých čtenářů prostě dá knihu komusi na ulici, protože má pocit, že ji ten druhý potřebuje. Leckdy je kniha v angličtině a dotyčný anglicky ani nemluví, ani nečte, takže jim ji musí někdo překládat. Ale něco je k ní táhne – tak si ji nechají přečíst – a změní jim život od základu.

Chcete říci, že ten dotyčný je ateista, a změní se přečtením knihy?

Ano, někdy mi pak napíší, že nevěřili v Boha, nebo cokoli nehmotného, ale kniha je přiměla ke změně názoru.

Zničehonic uvěřili v Boha?

Ne nutně. Nemusí to být hned změna v tom, že začnou věřit, že je vedle nich celý život strážný anděl, nebo že je Bůh. Zato se ale změní uvnitř – jsou méně cyničtí, nejsou tak tvrdí na sebe i na druhé. Připisují jinou důležitost materiálním věcem v životě. Píšou mi pak a říkají, že se celkově uklidnili, jsou láskyplnější a víc jim záleží na lidech kolem, a že mají tendenci vnímat krásu, která je každý den obklopuje. A také mají tendenci tu krásu začít ochraňovat.

Takže i odhodlaný ateista se ve vašem poselství najde.

Víte, já nikdy nad nikým nelámu hůl. Jsem jenom posel a zpráva, kterou předávám, je tu pro všechny. Nemůžu říct, že bych tu byla jen pro věřící, nebo pro ty, kdo věří, že jsme obklopeni anděly. Nezáleží na tom, čemu věříte. Všichni jsou vítáni, a já k nim přistupuji s láskou. Je mi jedno, že trousí cynické poznámky.

Mockrát se mi stalo, že se mnou dělal rozhovor někdo v televizi, a když jsem odcházela, vyběhl za mnou reportér ze studia. Vyhrkl: „Víte, musel jsem se ptát tak cynicky, a taky jsem si to myslel, ale rozhovor s vámi ve mně něco změnil.“ A to jsme mluvili třeba dvacet minut! Takže důležité je jen dostat zprávu ke všem „tam venku“. Potom je to každého věc. Máme svobodou vůli.

Zaujalo vás něco při vašich dosavadních návštěvách Česka a Slovenska?

Vzpomínám si, že mi říkali, že vaše národy si toho hodně prožily a jsou tu velká zranění. Že se vám v minulosti staly hrozné věci, že vás ostatní národy opustily. O tom asi víte víc, než já. Já si ale vzpomínám, že jsem to u vás cítila, spoustu bolesti. Ale současně jsem cítila spoustu lásky a dobra. Cítila jsem, že jste ušli dlouhou cestu.

A pak si vzpomínám na dva chlapce. Ten jeden ke mně přišel na Slovensku, když jsem lidem dávala požehnání. Většinou s lidmi během požehnání nemluvím, je jich na to moc. Ale tenhle klučík – asi dvanáctiletý – přišel až ke mně a pošeptal mi do ucha: „Nechci to požehnání pro sebe, Lorno. Chci ho pro svoji mámu. Můžeš poprosit Boha, aby moje maminka mohla žít dál?“ A to mi uvízlo – protože jsem si všimla, že v obou vašich zemích hodně lidí prosí za druhé, spíš než za sebe. Připadá mi to nádherné.

Dostal ten chlapec požehnání pro maminku?

Samozřejmě. Pak přišel na další přednášku, začal mi dopisovat. A abych to zkrátila, za dalších pár let se objevil na přednášce i s matkou. Měla rakovinu, ale uzdravila se z ní. Byl tak šťastný! Dal mi překrásný bílý růženec a říkal, že se za ni každý den modlil k Panně Marii.

A ten růženec mě přivádí ještě k jednomu zážitku od vás: na jiné přednášce se zničehonic přihlásil o slovo jeden mladík. Všimla jsem si ho už předtím a ptala se andělů, jestli s ním nemám promluvit, ale zadrželi mě. A on se postavil a povídá: „Rád bych vám, Lorno, něco řekl.“ V té chvíli všichni ztichli, protože si všimli, že je připojený k přístrojům. Do té doby to neviděli – připadalo mi, že ho Bůh a andělé zastiňují, aby nepřitahoval moc pozornosti. A ten mladík povídá: „Rád bych vám řekl, Lorno, že můj strážný anděl je můj nejlepší přítel. A rád bych o něco poprosil. Můžete požádat Boha, abych žil?“

Bohužel jsem mu nemohla říci nic jiného, než: „Poprosím, ale nemůžu ti to slíbit.“ A tak to i bylo: Bůh mu dal čas na víc – žil ještě rok a půl. Strávil ten čas moc hezky, byli jsme v kontaktu. Nakonec jsem mu dala ten bílý růženec. Měl ho u sebe, když odešel do nebe.

Když mluvíme o národních povahách – mohou nám pomoci andělé národů? Občas mluvíte o tom, že i každý národ má cosi jako anděla strážného…

I teď, zrovna v této chvíli, pracuje anděl vašeho národa, seč může. Andělé ale nikdy nemohou překročit hranice, dané lidmi. Je to anděl vašeho národa. To vy ho musíte poprosit o pomoc. Moc by se mi líbilo, kdyby se to stalo. Dejme andělům více síly za nás prosit! Vždycky se snažím lidem říci, že Bůh slyší všechny modlitby. Ale andělé naše modlitby posilují. Nechte je, ať vám pomohou. A vaší zemi. Vaše země je jen vaše, je to drahocenný poklad. Všechno na ní, živé i neživé, je vzácné a překrásné.

Myslíte, že nás andělé posílí, abychom byli schopni svou zemi bránit v těžkých chvílích?

Jedna věc, kterou si pamatuji z Čech a Slovenska, je že jsem často viděla anděla Naděje. Hodně o něm píšu. Nese velikou pochodeň, veliký plamen, který pomáhá lidem vidět světlo, vidět naději a jít kupředu. Poproste ho, abyste mohli jít dál, s milujícím a láskyplným srdcem.

Sebereflexe a vděčnost jsou témata vašeho webináře, který budete mít tento týden.

Hodně lidí dnes žije v hořkosti. Mají málo peněz nebo špatné zdraví, nebo je trápí něco dalšího. Musíme si uvědomit, že všichni máme svobodnou vůli a to, jak se k věcem postavíme, záleží jen na nás. Ať už se narodí postižené dítě, nebo se stane nějaká nehoda – vše se děje z dobrého důvodu.

Jednou za mnou přišel mladý muž, který přežil havárii, při níž zemřeli všichni jeho blízcí. Ptal se mě – a nejspíš nejen mě – zničeně: „Proč zrovna já jsem ještě tady?“ Odpověděla jsem: „Abys teď mohl žít svůj život. Vteřinu po vteřině. Aby sis ho mohl vychutnávat.“

To zní docela paradoxně – vychutnávat si truchlení.

Je potřeba si opravdu vychutnat co nejvíce okamžiků našeho života. Lidé si musejí uvědomit, že štěstí nespočívá v tom, že máme dům, auto, peníze… ale že máme své milované, nebo dokonce, že jsme je měli a směli s nimi žít, že pořád kolem sebe máme další lidi, pro které tu můžeme být, že milujeme vlastní život takový, jaký je.

Můžeme žít naplno i ve chvílích, v nichž truchlíme nebo jsme smutní, i když náš život není lehký. Dovolte si cítit smutek nebo vztek, ale nesoustřeďte se na něj. A mluvte o tom, nebo to napište. Je důležité dostat podobné emoce ven. A pak tu být pro ostatní, kteří jsou možná také zranění nebo zatrpklí. Neberte si to osobně. Prostě tu pro ně buďte a jim i sobě dovolte vidět tu krásu kolem, všechny ty zázraky. A řekněte si o pomoc. Váš strážný anděl vám v tom pomůže.

Erika Hájková