S VADIMEM ŠIŠKINEM: O plastičnosti života

Vadim Šiškin je několikanásobným mistrem bojových umění, vítěz národních a mezinárodních soutěží v judu a ruské sambě.
V roce 1992 Vadim otevřel v Ruské federaci svou školu bojových umění. Řídil zde školící semináře pro sportovce, sportovní soustředění, vedl programy pro děti a tréningy bojového umění jednotlivých skupin sportovců na všech úrovních obtížnosti.
V Moskvě a na Ukrajině trénoval členy speciálních jednotek „záchranné brigády“ a pro svou práci připravoval budoucí pracovníky bezpečnostních agentur. V roce 2006 Vadim zpracoval podklady k autorskému kurzu „Plastičnost života“. Dle této metody se vyučuje v různých regionech a zemích světa.

Vaše začátky se prý váží ke tvrdému výcviku bojových umění před mnoha léty…

Ano, vše má své počátky v dětství a já jsem tehdy narazil na zasloužilého trenéra juda Ruska a několikanásobného mistra světa bojových umění, který také později stál u zrodu obrození zapomenutých tradic ruských bojových umění. Konkrétně se jedná
o systém A. A. Kadočnikova a také systém ROSS (od trenéra A. I. Retjunskych). Tvrdé cvičení a semináře s tréninky, kde vždy část tréninku byla věnovaná uvolnění, obměkčení a volnosti těla. Normálních pár kotrmelců, kotoulů a stojka byly součástí prvků možnosti obrany proti napadení a dokonce něco jako práce se zbraní. Jak je to možné?
Skrytý princip totiž spočívá v tom, že pokud je tělo měkké a řídíte ho, tak s ním právě můžete úspěšně pracovat v mnoha situacích, a zejména i v té, když vás někdo násilně uchopí nebo napadne. Následovalo setkání s potomkem šlechtického rodu Golicynych, kterého pozvali na náš bojový výcvikový seminář, charismatického drobného staršího pána kolem 80 let. Já byl
o dost vyšší a větší než on. Překvapil mě, když řekl: „Pojďte kdokoliv a chyťte mě kolem trupu a ze všech sil držte. Kdo je odvážný?“ Přihlásil jsem se a se vší silou ho sevřel rukama. Golicyn jen dodal, ať se nestydím a stlačím jej co nejsilněji, jak umím. V tu chvíli jsem si pomyslel, že když ho stisknu ze všech sil, tak tím ukončím rodovou linii Golicynych. Stiskl jsem, jak jsem mohl a držel. On mi však ze všech sil zakřičel přímo do ucha, já leknutím povolil a on mi rázem demonstroval úder do břicha a do očí. Nic jsem z toho neviděl, vím o tom jen z vyprávění. A předal mi, že všechno tohle je možné právě díky nestandardnímu chování a uvolnění. A tehdy jsem si poprvé uvědomil, že ne všechno se dá dělat pomoci síly.
Ukazovali nám další cvičení a spojovali je s životními situacemi, abychom ani v životě nešli hlavou proti zdi, abychom se uměli zastavit, udělat přestávku. Tato cvičení probudila v mém těle nový pocit, potřebu se hýbat, prolínat a vlnit se. Pozoroval jsem stromy a větve, jak se hýbou ve větru. Napodoboval jsem stromy a vítr. Lidé kolem znudění a ztuhlí žili svými životy a já jsem jim tolik tehdy chtěl říci to nové poznání a sdílet s nimi zážitek a své nové zjištění.

Setkání s knížetem Golicynem bylo pro vás velkým impulzem, že ano?

Ano. Tenkrát za socialismu se to, že je knížetem, muselo tajit. Měl tedy dvojí příjmení Timofeev-Golicyn. Velmi nevšední člověk, bohužel už není mezi námi. Přežil Velkou vlasteneckou válku, tři bajonetové útoky, což byl zázrak. Bylo málo takových, kteří přežili jeden útok. A tento drobný člověk s velmi silnou vůlí mi předal také tajemství síly těla, kterým on se řídil, a to je, že pokud máte nějaké zranění, nikdy ze sebe nic nestrhávejte, ani neoddělujte. I kdyby to byl kousek masa, kůže, nesmíte to odtrhnout. Je třeba přiložit zpět na místo všechny tkáně a pevně zavázat. A tělo, kterému se dá síla důvěry, si poradí samo. /…/

Kdy jste vaše umění a intuitivní poznání z bojového výcviku uvedl do praktického života?

Hned poté, co přišel ještě jeden impulz na semináři mistrů světa v St. Petěrburgu. Byli tam učitelé učitelů – nejlepší ve světě, takových je velmi málo. Někteří trénovali ještě s Bruce Lee, měli přes 70 let, a stále byli otevření se naučit něčemu novému, což pro mne byl objev, že opravdový mistr v jakémkoliv věku, i tom pokročilém, je schopný se učit. A oni mi tehdy poděkovali, neboť si všimli mého jiného přístupu. Kromě umění spojovat bojové chvaty já funguji jinak – napřed uvolňuji tělo a pak improvizuji
i v momentě bojových situací. Chvat si nepřipravuji, ale bojuji intuitivně a přirozeně.

Je to jako v životě, kde se životní situace mění každou chvíli. A když je tělo uvolněné, může fungovat i velmi samostatně. Hlavně se mu nesmí překážet. Díky odpozorování bojových situací spolu s mými zkušenostmi a také absolvovanému kurzu „Dílna úspěchu“ v rámci vzdělávacího systému pana Norbekova, se kterým jsem později začal spolupracovat i osobně, to vše mne navedlo na onu cestu „plastičnosti“.

Celý rozhovor s Vadimem Šiškinem si můžete přečíst v čísle 5/2018.

Text: Daniela Fuxová, foto: archív V. Šiškina