PETR VACHLER: UŽ NEŘEŠÍM LIDI KOLEM SEBE

Má za sebou vegetariánství, veganství, pobyty ve tmě a zároveň usilovně pracuje na svém novém projektu filmového hraného dokumentu „Tajemství a smysl života “, který po několikaletém úsilí tvůrce a jeho týmu spatří světlo světa již v příštím roce. Materiály pro film získával na svých zahraničních cestách v rozhovorech s mysliteli, guruy a filosofy.

Kdy vás napadlo, že jste opravdu jiný než ti ostatní?

Jiný rozhodně nejsem, jsem nyní nedílnou součástí této kosmické hry, jako kdokoliv z nás. Nicméně už ve svých pěti letech jsem chodíval za dům truchlit. Za to, že život je konečný. Přemýšlel jsem o smrti a probrečel za barákem mnoho chvil. Snažil jsem se pochopit smysl konečnosti, než jsem jako dospělý zjistil, že konečnost jako taková neexistuje. Vzpomínám rád na své časy dětského hloubání a i na maminku, která mi překládala a četla ze záhadologických a tajemných knih od strýce z Paříže místo pohádek. Témata záhad a sci-fi jsem časem opustil, když jsem nabyl dojmu, že pokud je něco stále jen předmětem zkoumání, sběru informaci a bádání, tak to k dalšímu poznání nevede, neboť se jen hlouběji ponořujme do vlastní hry, tedy zapomnění, kdo jsme.

Sběr informací nikam nevede?

Je to jen další trik jak zabřednout, stagnovat v poznání, pokračovat v této hře. To se může týkat čehokoliv, co nás pohltí. Raději se vzdát a nechat se intuitivně vést. Každý den považuji za meditaci. Je jedno, zdali spíme, či bdíme…
Protože vše je dokonalý a bezchybný sen. Každý den je nejdůležitějším dnem života. Vše souvisí se vším. Každý okamžik se zrcadlí v budoucnosti i minulosti, kterou vytváříme právě teď. Viděl jsem své vlastní napsané vzkazy z minulosti, jak souvisí s dneškem i zítřkem. Smál jsem se tomu. Podstatné je, že nejdůležitější věcí jsou vztahy k lidem, zvířatům, k přírodě i k sobě samotným. Život je kosmická hra, která se hraje stále dokola a asi bez konce. Princip uroboros. Ta hra je jen rozparcelovaná na jednotlivé životy a žijeme ji v zapomnění. Mění se tu postupně jen dekorace. Jak je řečeno například v Otčenáši, „neboť Tvé je království i moc i sláva až na věky“.

Jak se vlastně vy díváte na život?

Život, co tady skutečně prožíváme, vidím ve svých 52 letech jako příběh v pomyslné „tvořivé kouli,“ uprostřed které je nic, z čehož vše pochází. Je to interaktivní program, kde je úplně všechno, co se naší hry týká. Posvátné je vše, co bylo a je vytvořeno. Osobně děkuji za existenci, za možnost účasti. Do hry patří úplně vše i „nekonečný“ vesmír, či paralelní světy. Co je mimo tuto „tvořivou kouli“, je absolutní poznání, rozpomenutí se na to, kdo jsme. Tam hra končí a začíná jiná. Zjistíme jednou, že jsme součást všeho? Že jsme…

Nechcete to doříct?

Myslím, že jsem to řekl. Jsme. Každý ať si doplní, co je pro něj přijatelné, ať se zhluboka nadechne. Je to stejná hra, kterou hrajeme stále dokolečka. Nekonečnou džungli a oceán vyměníme třeba za vesmír a černé díry. Zase se budeme ptát, co je dál. Ale vždy jde ale jen o vztahy, kam se dokážeme posunout. Je otázka, jak dlouho chceme ještě tuhle hru hrát.

Proč právě vztahy?

To je cíl tajemství, ke kterému by si každý měl dojít sám. Ve svých lidských životech opakovaně očišťujeme a vybrušujeme naše vztahy. Je jedno, jestli jsme novinář, filmař, doktor, řidič, dělník, politik, sportovec anebo jsme z minulosti staří Egypťané, Aztékové nebo Mayové anebo kdokoliv jiný. V různých rolích si stále jen dokola zkoušíme vyřešit vztahové věci, které jsou prakticky jediným smyslem každé role, každého života. Hra končí vyřešením této hry, poznáním harmonie, bezpodmínečné lásky a to v setrvalém stavu toho, kdo jsme, jsem… Ale ani to není „konec“.

Přiblížíte nám více tu hru?

Je jednoduchá, i když se jeví jako složitá. Celý svět je jeden organismus včetně vesmíru a my jsme se rozdělili do mnoha jednotlivých částí. Jde o to, jestli jednotlivé části se dohodnou jako celek, jestli si uvědomíme jednotu, abychom se změnili k lepšímu, anebo ne. Z této hry nelze kohokoliv či cokoliv vyčlenit. A to i historicky. Je v nás vše, atomy tu kolují věčnost. Je v nás kousek Hitlera či Stalina, stejně tak Gandího či Matky Terezy. Jsme všechno, destrukce i konstrukce, tzv. dobro i zlo….

Celý rozhovor s Petrem Vachlerem si můžete přečíst v 9/2018.

Text: Daniela Fuxová, foto: archiv Petra Vachlera