SVĚT VE SVĚTLE ŽENY

Zabýváte se výtvarnou tvorbou již mnoho let, jaká vlastně byla vaše „malířská“ cesta?
V dětství jsem se uměla zabavit sama a čas jsem trávila čtením, kreslením a psaním básniček, různých moudrostí a vyprávění. Bývala jsem často nemocná, a tak jsem ráda překreslovala obrázky Mikoláše Alše. Knihu jeho perokreseb mám dodnes. V patnácti letech jsem velmi vážně onemocněla, přerušila školu a celý jeden školní rok jsem trávila v domácím léčení. Malovala jsem. Tehdy jsem namalovala své první plátno. Malování se prosadilo i později, zejména v době, kdy jsem se vdala a odstěhovala se na Kubu. Manžel podporoval mé malířské touhy a seznámil mne s významnými kubánskými malíři, z nichž Francisco Paneca se stal nakonec mým učitelem a Ernesto García Peňa nebo Zaida del Río takovými patrony a rádci. V Havaně jsem měla také svoji první výstavu.

Co vás v tvorbě ovlivnilo?
Život je dlouhý a vlivů, ať už od lidí velkých duší či životních situací, bylo nemálo. Nejvíce mne však ovlivnila moje maminka. Vedla mne k lásce k přírodě a to doplňovala svou jemností a schopností vidět i „neviditelné“. Naučila mne milovat knihy a nacházet v nich svět, který rozšiřuje vnitřní poklady člověka. Zasadila tedy ve mně včas semínka, ze kterých člověku mohou vyrůst křídla na duši i v srdci.

Jaký má podle vás výtvarné umění vliv na lidskou duši?
Jako každé umění tak i výtvarné je uměním právě tehdy, pokud na tu duši nějak zapůsobí. Samozřejmě nebude ta míra u každého člověka stejná, ale nějaká odezva by tam být měla. Jako když nástroj vyloudí tón; někomu se může líbit, jinému ne, ale všichni by měli slyšet „něco“. A teď se dostávám na tenkou půdu: protože já jsem názoru, že dílo nemusí být nutně krásné, ale mělo by krásno (dobro, to lepší v člověku) probouzet a podporovat. Např. na obraze mohou být třeba postavy v krvi s výrazy utrpení, obraz může být úplně depresivní, ale jeho přesah je ten, aby člověka od podobného násilí odradil, a to z toho musí být vnímáno! Za výtvarným projevem musí být poselství, které promlouvá k duši nebo srdci člověka a nějakým způsobem ho utvrzuje v smyslu být dobrým či chtít se stávat ještě lepším. O tom si myslím, že by umění mělo být. Jsou díla malovaná jako krása pro krásu, výzva harmonii, která prostě potěší a zahraje na „lyriku“ člověka a pak díla ukrývající poselství hodnot, které jsou nadčasové. Výtvory, které ani jedno nepřinášejí, podle mne nejsou uměním.

Zaujal vás rozhovor s inspirativní umělkyní Evou Ovou? Přečtěte si jej celý v čísle 11/2018.

Text: Daniela Fuxová, výtvarný doprovod: Eva Ova