TIBETSKÉ ČHAMOVÉ TANCE – STAROBYLÝ RITUÁL VNITŘNÍ TRANSFORMACE

Text: Hana Poltikovičová, publicistka, foto: Viliam Poltikovič

Probíhají jak soukromě, tak veřejně. Jsou součástí osobní soukromé praxe mnichů tibetského tantrického buddhismu, a v tomto případě se veřejně nepředvádějí. Jednou až dvakrát do roka však každý velký klášter pořádá několikadenní slavnost čhamových tanců určenou pro veřejnost. Je to obrovská událost, mystický rituál s kořeny v tibetském šamanismu – bönu, na který přicházejí poutníci z dalekého okolí.

Původně se čhamové tance pořádaly jen v zimě, kdy se lidé nemuseli věnovat zemědělským pracím, dnes se mnohde konají i v létě. Podstatou těchto obřadů je transformace. Vítězství nad potřebami sobeckých aspektů ega. Mniši se na toto rituální představení, odehrávající se na nádvoří chrámu, připravují několik týdnů. Během obřadů se napojují na vyšší sféry – božstva představující určité kvality, a umožňují průchod a působení jejich sil. Jde tedy nejen o poutavou atraktivní podívanou, ale především o práci ve sféře neviditelných energií.

Smích a uvolnění diváků střídá napětí. Když dva tanečníci v maskách kostlivců vběhnou do davu a rozhazují po divácích mouku, lidé se smějí. Rozverná nálada se rázem změní, když kostlivci začnou mlátit lidskou figurkou o zem, když si hrají s egem a demonstrují, co se děje v bardu – posmrtném stavu. Slavnost končí rozčtvrcením a spálením lidské figurky z těsta, která symbolizuje ego.

Je to úžasná podívaná i pro nezasvěceného diváka. Dokumentarista Viliam Poltikovič poprvé čhamové tance zažil v roku 1992 při natáčení seriálu Duše východu. O jeho zážitcích z Ladaku, který patří k nejstudenějším místům na světě a je označován za druhé nejchladnější obydlené místo na Zemi, hned po Sibiři, o meditaci a prastarém mysteriózním obřadu – čhamových tancích, čtěte v čísle 9/2019.