VÝCHOVA UMÍRÁNÍ V ČECHÁCH

Text: z knihy Jana Müllera Průvodce budoucností, foto: pixabay.com

Krátce před jejími osmaosmdesátinami jsem babičce Jarmile pomáhal zemřít. Kontroloval jsem přístroj, který ukončil její život. Dávkovač morfia do ležícího těla vpravoval dávky opiátu. Seděl jsem u postele, v bytě, v němž prožila půl století. Paní z organizace Cesta domů*, která mi přístroj přinesla, sdělila, že do čtyřiadvaceti hodin můžeme očekávat konec. Ráno babička vydechla naposledy. Zemřela klidně a doma. Tak, jak si přála.

Vzpomněl jsem si na Jiřího Wolkera: „Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění, jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny.“

TĚLO JAKO NÁDOBA BOLESTI

Zavolal jsem příbuzným a přátelům. Pár srdcí se zachvělo. Ve mně se smutek mísil s úlevou. Byli jsme si s babičkou velmi blízcí. Když bylo zřejmé, že zápas s rakovinou hodlá ukončit, bylo na nás, abychom ji nenechali umřít špatně. Tak, jak umírají tisíce lidí, které navštíví démon zvaný „průlomová bolest“. Postihuje pacienty v posledním stadiu rakoviny a české zdravotnictví často nechá démona řádit. V hospicích a nemocnicích mnozí trpí i měsíce. Uzavřeni v těle, které se stalo nádobou bolesti. Na konci nemocí není vždy intenzivní bolest. Ale i tak závěr člověka ochromí.

Nemluvě o demenci, jež zastře mozek. Příbuzní v kritické situaci nejsou schopni pochopit, co se děje. Stav nemocného se může zhoršit náhle. To je změna, na kterou nepřipravení příbuzní neumí reagovat. Jestliže nemocný špatně mluví, nedokáže okolí ani pochopit, co chce. Neví, co je paliativní léčba. Pro rodinu je těžké nechat člověka v posledním stadiu rakoviny zemřít doma.

MANUÁL PRO ODCHOD

Neumíme umírat. Ve školách se to neučí, moc se o tom nemluví. Nežijeme ve vícegeneračních domácnostech, běžně umíráme sami. K smrti se přilepila představa něčeho strašného, osamělého a bolestivého. A právě proto se umírání strašným, osamělým a bolestivým stalo. Je spousta praktických věcí, které by měl člověk o umírání vědět. Měly by se vyučovat na školách. Říká se, změna je život. Ale také platí, že smrt je změna. Není to největší krok, který v životě děláme?

Ve společnosti změny je umírání odpovědí na to, jak jsme žili. Máme kolem sebe blízké, kteří nám pomohou? Nebo spadneme do mašinerie systému? Farmaceutický průmysl, zdravotnictví a pojišťovací průmysl mají tendenci vytěžit maximum. Umírání v Čechách často vypadá následovně: předepsat co nejvíc léků, provést co nejvíc operací, aby bylo možno vyúčtovat pojišťovnám co nejvyšší částku, a když tělu nezbývá víc sil, je jeho majitel přeřazen do kategorie „ležák“. Riziko, že laskavý čtenář skončí právě takto, je vyšší, než že ho při dovolené v Hurghadě na pláži ubodá islamista.

STRACH ZE SMRTI JE ZÁKLADNÍ STRACH

S psychology a duchovními učiteli jsme se shodli, že strach z umírání a smrti je základním strachem. Z něj vyvěrají všechny ostatní. Strach z globální krize, z utrpení, ze ztráty bližního, strach ze života, který nemá smysl, protože končí tak uboze. Západní civilizace nemá pochopení pro pokles a slábnutí. Nemá čas se zabývat umíráním, raději dvě miliardy lidí koukají na olympiádu. Každý nový rekord, každé posunutí „hranic lidských možností“, jak poeticky říkají sportovní komentátoři, funguje jako malá náplast na strach ze smrti. Divák už je možná starý a zničený, ale když sedí u televize, je svědkem divadla věčného mládí, které se řítí vpřed. Ale ta náplast vydrží stejně krátce jako efekt plastické operace či infantilní popkultury.

CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V NOVÉM FÉNICU 11/2019, VYCHÁZÍ 31. 10. 2019.

*) CESTA DOMŮ
je nezisková organizace, která poskytuje registrované zdravotní a sociální služby. Své služby hradí převážně z darů od jednotlivců a firemních dárců a z grantů. Snaží se, aby byl život snesitelný a smysluplný i v posledních chvílích. Společně s blízkými se umožňují splnit přání těžce nemocným lidem odejít v klidu, důstojně a v blízkosti své rodiny.
Posláním „Cesty domů“ je přijetí vědomí, že umírání je důležitá součást života.
www.cestadomu.cz