ACH TEN ČEŠTYN

Byla, snad se mi to jeví správně, používána bez současné ošklivosti v duši. A leckdo za ně byl kárán nebo se za ně styděl. Tak například když můj otec coby češtinář vykládal v roce 1969 mládeži v přízemní učebně s otevřeným oknem, kterak se čeština rozlišuje na spisovnou a lidovou mluvu, a při té že občas padne i nějaké to jadrné slovo – děti vystříhejte se toho, je to ošklivé. A tu zaburácel zpod okna hlas ředitele školy: Na takovouhle práci je nejlepší se vy…. Právě tam totiž z dlouhé chvíle začal rýt záhonek a nevěděl, že je slyšen. Reakce celé třídy byla tak bouřlivá, že zahodil rýč a zběsile utíkal stylem malého kluka, načapaného při nepravosti.

Horší nakládání s jazykem bylo patrně ze strany režimu, například když jsem při besídce k MDŽ (předseda MNV sledoval a hodnotil i účast maminek) měl přednášet báseň „Soudružko mámo“.  Chudák moje máma, netušila, čeho se dožije od syna. Byl tehdy i krátký vtip: Vyňatá slova po Z: Drzý Jazyk Brzy Ruzyň (pro mladší – míněna věznice v Ruzyni). Komunistické výrazivo mělo bojovnou válečnou terminologii: Boj za mír, Boj o zrno, Boj o myšlení lidí, Kulturní fronta, Válka s mandelinkou bramborovou – broukem imperialistů, Umělecká výzbroj, Hus-revolucionář, Dobývání myslí lidí…

Mezi lidmi ale byl tehdy cit i pro jemnosti jazyka. Když například prezident Novotný vytrvale vyslovoval zemedělci a zemedělství, stačilo pak k bouřlivé reakci v Redutě, aby dvojice Vodňanský, Skoumal vyslovila obavu: Jen aby nás nepostihlo zemetřesení. Všichni okamžitě pochopili a sál bouřil. Jinak se ovšem i komunistický prezident vyjadřoval nepoměrně kultivovaněji, než ten náš dnešní. Tehdy ovšem bylo sešněrováno kde co. Probleskla tehdy „zvenku“ informace, že v hlasování nějakého západního časopisu o nejkrásnějšího prezidenta na světě to  vyhrál Antonín Novotný. Byl skutečně pohledný. K „pohlednosti“ toho nynějšího jsem napsal do mailu: Na internetu je už delší dobu ten opilecký nepřítomný tupý obličej Zemana, odhaduju na 2 promile. Škoda že už nejsem v zaměstnání, kde jsme museli mít obraz prezidenta. Nechal bych si tohle zvětšit a dát s plným titulem a klasickou úpravou, že toto je prezident republiky… Bylo by to výmluvné samo o sobě, k jaké situaci tady došlo. A když by mi někdo vytýkal, co jsem si to tam dal, tak bych švejkoval asi: No dovolte, co máte proti prezidentovi? Nemůže být každý hezký. Snad nechcete říct, že…, přece nemůžete pomlouvat hlavu státu, to by bylo na pováženou.

Jak napsala jedna čtenářka – „Naše čeština – je to moc smutné. Nejdříve různé rusismy (chozrasčot, politruk), posléze „zparchantělé“ rádoby anglické výrazivo, hodně ovlivněné mluvou tzv. ajťáků. Poté i oficiální nespisovné a jakoby lidové výrazivo moderátorů či profesní slang, hlavně policie, justice. Bývalý studentský slang snad ani neexistuje, vymýtila ho hatmatilka tzv. ajťáků. Na koho si vlastně hrajeme? Umíme být přirození nebo máme neustálou potřebu pózování? Stydíme se sami za sebe a proto se „předvádíme“ rádoby „pohodičkovou“  mluvou? Aby každý věděl, že jsme „in“? Ráda si čtu staré knihy, kde se v infinitivu používá ještě koncovka -ti…, tady  i tou „archaickou“ koncovkou na mě dýchá ještě úcta k jazyku. Jazyku, který je znakem naší identity, identity Čechů…. Pane Presidente Havle – kéž byste tu byl!!! Že bychom už nebyli Češi? Tedy kromě zápasů v hokeji, tenise nebo úspěšných biatlonistů? Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Ono na tom v nynější době něco bude, že pane prezidente?“

Napadá mne drobnost: Jak milá byla jazyková scénka ze starého filmu, kde se Jaroslav Marvan coby učitel ptá:

– Kde je Novák?

– jeden z žáků: Není tady, stůně.

– učitel ho opraví: Není ho zde!

– snaživý šplhoun Krhounek žaluje: Prosím prosím pane učiteli, ale běhalo ho po dvoře.

Ještě bych doplnil o módní zdrobněliny typu mejlík, textík, pohodička, náladička, zdravíčko… Nebo „to dáš“ (zvládneš, seš přece machr).  Jak moc tohle všechno (i to viz níže) svědčí o vztahu k životu. A jak hloupě se používá i v záporu – „díky“ něčemu, jako například – Díky neopatrnosti kuřáků sklad vyhořel. (Vysloví jim majitel další uznání?)

Kamarád byl právem uražen za svého vznešeného vlčáka: V hotelu prý hosti smějí mít své „domácí mazlíčky“. Jak podbízivé. Jeho důstojný Kazan není žádný mazlíček. Mnohá zvířata jsou našimi kamarády, svébytnými bytostmi, nikoli hračkou na mazlení.

Další kapitolou jsou „jakoby“lidi. Mají vše jen jakoby – tedy nic doopravdy? Sami taky jako by existovali jakoby, mluvili jakoby, mysleli jakoby, vnímali mne jakoby…? Někdy je to za každým třetím slovem – delší slovní projevy by se vypuštěním únavného jakoby daly výrazně zkrátit.

V tzv. duchovních kruzích se kdekterému dohadu, domněnce či dokonce fantazmagorii říká vznešeně „dostal jsem…“,  „bylo mi sděleno…“, „přišlo mi…“  – ó jak to napovídá o jakémsi tajemném napojení – na co? kam? Kdo ví.

A jaképak nešvary jsou v mém psaní? Zpětně nacházím ledacos. O mluvě  ani nemluvě.

Mateřština přestává být květnatá, ale stává se oškubaným pahýlem větvičky. A co super? Nenápaditá lenivá jazyková náhražka,  nic blíže nespecifikující, rezignující na inteligenci a ochotu se vyjádřit hezky česky jak mi zobák narost, na estetiku a hygienu řeči.  Bohatství češtiny je zde buransky  ignorováno módní zjednodušující angličtinou. „Super“ lze snad chápat u věku pubertálního, nejvýš adolescentního – tam lze ještě omluvit naletění na reklamní zplošťování života do laciné bezproblémové „super“ pohodičky. Od dospělých z takovýchto výrazů plyne jakýsi podtext machrů, kteří už ten život  a svět perfektně zmákli.

Podobně i z angličtiny tupě převzatá zplošťující  vazba „je to o něčem“ (například: politika je o problémech…) – nepřirozená, lenivá jazyková náhražka inteligentního a přirozeného českého vyjádření, napovídající o rezignaci na estetiku a řád jazyka  (a zůstává to tak i kdyby to používaly některé známé osobnosti).

Mimochodem – mnozí z tzv. duchovních kruhů se urputně honí za cvičeními na otvírání nebo čistění čaker. Kdyby tak pochopili tu jednoduchou věc, jak se i tímto zploštělým lenivým vyjadřováním zplošťuje a zpasivňuje krční čakra. Jenže to neříká žádná exotická autorita a je to příliš fádní.

Televizní reportéři na nás uhrančivě koulí očima, točí hlavou ze strany na stranu, mávají nervózně levou rukou s deskami ke každé slabice nebo slovu a křičí jako o život, vřeští či křečovitě hulákají (čest klidným výjimkám) svá výrazová klišé, například: …Všichni si zde přejí jen jedno: aby se to už nikdy neopakovalo… Nikdo zde nemluví o ničem jiném, než o… – …ale život mu to už nevrátí… – havaroval, posilněn alkoholem,  ve svém „folcvágenu“, ale jako zázrakem se nikomu nic nestalo…  – všichni byli doslova přibití hrůzou… – dělalo to řádově sedmnáct tisíc… – díky špatným brzdám autobus havaroval… Mnozí reportéři neznají u sněhu slovo příval, množství apod., ale mají vždy jen „sněhovou nadílku“, ať jsou Vánoce nebo březen. Cena benzínu občas přesahuje „magickou hranici třiceti korun“. Vida, při třiceti korunách cena nějak čaruje. A jestlipak nad touto hranicí nastává bílá nebo černá magie?

Už od dob podávání různých hlášení stranickým orgánům se v Čechách nic nedělá, ale jen se realizuje či provádí: Stavební firma nestaví, ale provádí stavbu; Technické služby neuklízí, ale provádí úklid; Lékaři nevyšetřují, ale provádí vyšetření; Zemědělci nevysazují, ale provádí výsadbu…

Ještě, že v soukromí to tak snad neplatí. Ještě že neprovádíme mytí nádobí, pití piva, nerealizujeme koupání či usínání.

Všimněme si toho chlubivého či okázalého až nabubřelého podtextu. Provádějí či realizují se jen činnosti, kterými se snažíme nějak vychválit. Realizují se úspory, ale ne plýtvání. Provádí se úklid, ale ne svinčík nebo chátrání… Zůstalo to v povědomí patrně z někdejších normalizačních hlášení, která začínala odkazem na usnesení posledního sjezdu strany a pak se pokračovalo výčtem úspěchů a plnění plánů, překračování závazků, zvyšování výnosů nebo zpevňování norem, což se vždy muselo ve stranické terminologii jaksi realizovat a provádět.

Máte-li toho už dost, proveďte otočení na další článek nebo realizujte odpočinek od nejapných funkovin.