BLÍŽÍ SE KATASTROFY NEBO ZÁZRAČNÉ ZMOUDŘENÍ LIDSTVA?

I letos prý zrovna směřujeme do nebes, jiným tu zuří zlo jak pes přetrhnuvší řetěz. Dobře. Pořád ale nevím, kde co zuří. Okolo? Ve mně? V povětří? Nevidím nic, co by se zlomově vymykalo běžnému nepořádku, hádkám, ba i běžným katastrofám… Ani to avizované všeobecné zmoudření nevidno, neslyšno.

Někteří se cítí být ukrutně pronásledováni jakýmsi bičem doby. Jenže to je normální karmické dění. V posledních desetiletích se stupňuje zlo (je hlučné a dobře viditelné, máme vše v televizi, a někteří to přičítají něčemu tajemnému), ale i dobro (je tišší, nebije do očí a novináře ani televizáky moc nezajímá). Často trpíváme takzvanými konfirmačními zkresleními, která nás udržují ve víře či naopak v odporu k tomu či onomu. Hledáme jen to, co nám naše domněnky potvrzuje. Uplatňujeme to v osobním životě, v náhledech na politiku, na svou „nejlepší“ duchovní cestu a tak dále. Nejsme schopni korigovat své mínění podle reality. Primárně hledáme potvrzení toho, co už sami pokládáme za správné. Mezi událostmi hledáme ty, co s naším názorem ladí, ne ty, které ho vyvracejí. Bezděčně to kumulujeme a v duchu si říkáme: Ha! Další důkaz, že mám pravdu! Právě konfirmační zkreslení tvoří podstatu mnoha fám, pověr, sporů, představ, hnutí, protestů, konspiračních teorií o spiknutí, bezvýchodných situací v debatě… Například v roce 2012 končil mayský kalendář, někteří tedy odvodili, že končí i svět. Ve Phoenixu jsme tyto nesmysly předem vyvraceli. Pro rok 2012 předpovídali alarmisté změny i proto, že Země, Slunce a „černá díra“ v naší galaxii byly v jedné přímce, a to právě v době zimního slunovratu. Slunce by tedy, vzhledem k naší galaxii, mělo vyjít v jejím temném středu. Před třinácti tisíci let Slunce takto vyšlo v době letního slunovratu. Připisují se tomu nyní změny jako vyhynutí mnoha druhů živočichů. Ty už ovšem hynou řadu desetiletí i bez černé díry. Pro někoho se zdá pravděpodobné, že energie, procházející po třinácti tisících let naší galaxií, způsobuje něco významného. Ale jak víme, že jakási černá díra je vždy jen negativní? Co když je tam jen „kus“ nirvánického, neprojeveného Bytí? Prostě tam nic nesvítí.

Porozhlédněme se šíře. Příkladně Egypťané považovali za důležité zcela jiné nebeské úkazy, konstelace a časová údobí a dálo se jim podle jejich zaměření. Z kosmických vlivů působí v lidech každé společnosti (civilizace) především ty, se kterými vědomě a silně počítají, pracují s nimi. Vytvořili si zde elementály, které prosákly až do hloubi jejich niter. Odtud se pak aktivizovala jejich reagenční schopnost na tyto vlivy. Jsou na ně niterně vyladěni. Tak i na rozhraní mayských ér se jim skutečně dály významné změny. I tyto mayské poznatky vyplynuly z lůna jejich kultury a duchovního rozhledu. Pak to byla i jejich interpretace událostí a vztahů mezi kosmickými tělesy. Mayské dělení času na éry nesdíleli (ani neznali) Indové, Tibeťané, Peršané, dávní Evropané ani nikdo jiný, a změny při přechodu ér, zaznamenávané Indiány, se jim nedály. To vše působí v rámci stávajícího uzpůsobení lidstva. Od oné doby se mentalita lidstva změnila. Vyzrálo jak k vyššímu zlu, tak i k dalším stupňům poznávání božího Řádu a boží Milosti, a proto na lidstvo působí jiné druhy událostí, i těch katastrofických, které vidíme denně kolem sebe. Roste v posledních staletích i vliv tzv. kontrolních planet, tedy těch za Saturnem. S těmi Mayové nepočítali.

Mějme ale na paměti to nejpodstatnější: Karma jedinců i lidstva se trvale mění a vyvíjí, a tak lze spolehlivě říci jen to, že nás nikdo naší karmy zázračně či jednorázově nezbaví (naše zrání a nabývání zkušeností nelze totiž ničím nahradit), a i naopak – nestihne nás nic, co v karmě nemáme. Jinak řečeno: Nic není odnikud nalinýrováno, cesta se skládá ze zkoušek a křižovatek. Samozřejmě, že existují i astrologické vlivy, každý rok či období se liší od jiných, někdy to vypadá „nahnutě“…, ale tyto vlivy fungují zase jen v rámci karmy, nikdy mimo něj. Buď je naše osobní karma připustí, naleznou v nás otevřeno, nebo ne. Totéž s karmou národa i s karmou lidstva.

A že přinese ten či onen rok jakési mávnutí proutkem, aby se svět polepšil? Seberme trochu rozumu a uvažujme logicky. Vezměme naše nectnosti. Kolik jsme toho za jednu inkarnaci na sobě zlepšili, kolik negací jsme si uvědomili a odstranili? Někdo snad víc, někdo míň (pokud vůbec), pořád ale, jsme-li soudní, vidíme, jak dlouhý bude muset být náš vývoj a kolik nám to vše dá práce. Vezměme si zprávy ze světa i z domova. Kolik je zločinců, násilníků, podvodníků, falešných proroků, samolibců a tak dále. Sami si selským rozumem odhadněme, jaké moře běd, nezdarů, katastrof bude muset tyto lidi postihnout, aby sami ze svobodné vůle obrátili svůj vývoj k lepšímu, aby pojali lásku k pravdě, k dobru, kráse. Obrácení je totiž cenné a osudově zaznamenatelné, jen když je podložené samostatným rozhodnutím. K vyšším stupňům si pod sebou musíme sami postavit schody.

Alarmisté mají bohatý arzenál katastrof. Burcovali už před tisíciletím, kdy měl nastat konec světa. Konců bylo od té doby mnoho. Mezi největší poplachy církevní Evropy patřil rok 1000, kdy se měl Satan vrátit na Zemi, poté co ho Ježíš uvrhl na tisíc let do propasti. Pamatujeme z 90. let senzace údajného dešifrování Nostredamova proroctví: 11. srpna 1999 měl dorazit při zatmění Slunce velký Král strachu zmiňovaný v čtyřverší X/72. Nedorazil. Měla zmizet Kalifornie, podle jiných interpretů měla být zalita mořem třetina země. Podobně mylně byly „dešifrovány“ některé části indických Véd i Bible.

Pamatuji šuškání o roku 1978, kdy měly být „všechny planety v jedné přímce“, což mělo vychýlit zemskou osu (pokolikáté už se to říkalo!) a my jsme si proto měli „natlouct“. Ovšem bylo to zjednodušení, planety byly od přímky odchýleny až 27 stupňů. Na konec století prý předpovídalo konec světa i tajné fatimské proroctví, které Vatikán tajil. Pak se datum zániku také posunulo. Vezmou-li se v úvahu předpovědi různých „lokálních proroků“ a jejich stád, pak je zániků světa zhruba sto za století.

I vědci, či spíše novináři, straší zhruba jednou ročně srážkou s mrňavou planetkou či kometou, i kdyby pravděpodobnost činila jedna ku trilionu a Země o ni měla jen nepatrně „zaškobrtnout“. UFO-kontaktéři už řadu let předpovídají zánik Země a evakuaci nás, tedy těch lepších (protože za takové se považujeme skoro všichni) kosmickými flotilami na Plejády. Zdrojem takovýchto předpovědí, ať kladných nebo katastrofických, jsou zfanatizované myšlenky, plynoucí z netrpělivé touhy, aby nastala „spravedlnost“ podle mentální úrovně autora. Přání je u nich otcem myšlenky. Svou vůli autor podstrčí za boží vůli a hovoří božím jménem. Nebo vystupuje jako jasnovidec. Někteří zájemci se ve své nudě rádi bojí a rádi to čtou. A když se nic nestane, nevšimnou si a brzy je lapí zas něco podobného.

Ale: Prozřetelnost lidstvu do ničeho nezasahuje. Bůh nám dal svobodnou vůli a zákon karmy. Svoboda je přetěžké břemeno, protože nese následky, ale ne hned. Rozhodující je naše touha po Bohu a láska k Bohu („milujeme, protože nejprve On miloval nás“ a protože je milováníhodný, protože je naším stvořitelem), naše láska k dobru (pro dobro samo, tedy ne jako prostředek k osobní spáse), naše láska k pravdě (která je jako jediná samospasitelná a je zákonem sama pro sebe), naše snaha o zvládání vztahových situací i našich zlozvyků, snaha o sebepoznání.

A co s tím? Jsme obklopeni a ovlivňováni silovým vlnobitím úrovně, ve které žijeme. Tato úroveň nám přistrkuje i příležitosti či odezvy. Vždy se ale můžeme rozhodovat, zda popudy ke svému myšlení a cítění čerpáme z naslouchání svému svědomí a z poznaných duchovních pravd, nebo z temnot své duše a z úrovně okolního davu a jeho myšlenkových proudů skrytého zla. Zkreslení se vyhněme naprostou nepředpojatostí. Neustále korigujme svá mínění. Ne kdo se s přivřenýma očima nechává libě nést nepřezkoumanými podněty, ale kdo se s očima široce otevřenýma dotýká nitra děl, nauk, událostí, jevů, řečí… proniká krůček po krůčku k Pravdě zemské i duchovní.

Předpovídání konce světa je těžký ateismus a materialismus – nevíra v Boha, v Jeho Lásku, v misi Kristovu, v zákon karmy, kdy skutečně nacházíme postupné vyrovnání, ne však šmahem celosvětové. Bůh by popřel Sám Sebe. Kristus sám jako ztělesnění nejvyšší Lásky a přínosce další cesty vývoje věřil v dobrou budoucnost alespoň té části lidstva (patrně menšiny), která jednou projde Posledním soudem (bude to ovšem celé dlouhé období štěpení lidstva, které snad už začíná) a vrátí se zpět k Otci. Ve Zjevení sv. Jana čteme: „Aj, příbytek Boží s lidmi, a přebývati bude s nimi a oni budou lid jeho… A setře Bůh všelikou slzu z očí jejich.“ Podléhání pesimistickým zvěstem o konci světa je projevem materialistické malomyslnosti a nedůvěry ve smysl a sílu oběti Krista za lidstvo a v další moc božího působení.

A jak má vypadat to leckým předpovídané skokové polepšení lidstva? Ta krása! Najednou všichni všem odpustíme, dáme se na pokání, přestaneme válčit, hádat se doma, rozvádět, svádět a podvádět, honit se za lepšími a ještě lepšími mobily, automobily, partnery, požitky, přestaneme zabíjet zvířata, budeme krmit další miliardy chudých dělením se s nimi, ateisti prozřou, vězni budou propuštěni, protože se sami rázem polepší…? Ó je, to bude nuda.

Dalo by se tu dlouho – snad i selským logickým rozumem – porovnávat katastrofické povyky s příčinností, se svobodnou vůlí člověka ke zlu i dobru, s tím, že dobro má cenu jen tehdy, když je samostatně z vlastního svobodného rozhodnutí vypracované, s nutností vyrovnávání vztahových zauzlenin poctivou prací po řadu životů, s nabýváním lepších vlastností narážením na okolnosti, do kterých jsme opět a opět posíláni, s rozplétáním karmy jedinců i národů dlouhodobým poučováním se a zráním… Dalo by se uvažovat i o trvalé Kristově misi: Jeho kosmická bytost, sestoupivší kdysi do zemských hlubin, se svým světovým Já spojila s lidskou duší. Přesněji – nabídla toto spojení. Tímto Já se můžeme nechávat prostupovat. Naše sebevýchova a plné uvědomování si svého jednání v hmotném světě nám bude pomáhat, abychom s Kristovou pomocí vnášeli jas čistoty a vůle do všech záhybů svého myšlení a cítění, hlavy i srdce, i do svého okolí. Pro nás jako moderní Evropany může být zajímavější poznatek antroposoficky orientované duchovní vědy o střídajících se zhruba třiapůlsetletých cyklických epochách „“velké vlády“ sedmi kosmických archandělů, kteří inspirují mnohé v lidstvu. Tak například od roku 1879 nastala velká vláda archanděla Michaela – velikého moudrého přítele a inspirátora lidstva, nejbližšího pomocníka Kristova. Nezapomínejme, že od okamžiku sestupu Krista mezi lidstvo a jeho splynutí s aurou Země je On nejvyšším vládcem Země a tedy i vlivy ostatních těles jím mohou být výrazně eliminovány, pokud se svěříme denně do jeho Ochrany. „Zánik světa“ se pak jeví jako fantasmagorie těch, kteří své světlo duše sami nechali zaniknout. Jediným skutečným mezníkem ve vývoji lidstva, centrální událostí zemského vývoje, byla mise Kristova – sestup božské síly Loga do zemské úrovně jakožto nabídka boží Lásky. Na tom dosti.