BUBNOVÁNÍ JE CESTOU I MUZIKOTERAPIÍ
Když jsem v osmi letech uviděl Vinnetoua, okouzlili mě severoameričtí indiáni. Můj zájem trval dál, i když jsem později zjistil, že historie kráčela trochu jinými cestami.
Ladislav Kročák - SAM Modrý Medvěd 
Spolu s partou stejně zaujatých lidí jsme jezdili do přírody tábořit, stavěli jsme vlastnoručně vyrobená tee-pee a snažili se získat co nejvíc informací o každodenním životě indiánů. Vyráběli jsme obleky vyšité korálky a vše, co jsme k táboření potřebovali. Do přírody jsem ale se svojí ženou jezdil i jako tramp, toulali jsme se krásnou přírodou naší země, spali uprostřed lesů.
Vždycky mě zajímal nejen všední život „primitivních“ národů, ale hlavně jejich propojení s přírodními silami a v návaznosti na to i jejich duchovní život. Postupně jsem objevoval, že snaha o spojení s duchovním světem se liší pouze vnějšími znaky, jádro je stejné, ať se jedná o Sibiř, Severní Ameriku, Jižní Ameriku, Austrálii, Irsko,…
Po roce 1989 se můj koníček (výroba indiánského užitého uměni) stal i mým povoláním.
V roce 1992 byl v Čechách na návštěvě šaman kmene Cree, dlouho a dlouho jsme spolu mluvili o jeho národě, indiánech jako takových, jeho zkušenostech s Cestou… Mimo jiné mi řekl slova, která ovlivnila veškeré moje další zaměření: „Musíte hledat svoji Cestu, každý národ má svou“. Když jsem namítal, že nemáme učitele, zasmál se a řekl, abychom se učili sami, nepolevovali a hledali, že „Dědečkové“ (duchovní bytosti) ocení naši snahu a pomohou. S odstupem dvaceti pěti let mohu potvrdit, že měl pravdu.
Vyzkoušel jsem mnoho duchovních i méně duchovních seminářů, workshopů, kurzů, ale nebyl jsem spokojený.
Stěžejní byl až rok 2008. Zúčastnil jsem se výuky Esoterní školy pana Ing. Pavla Kozáka, který se zabývá mimo jiné současnou místní spiritualitou. Začalo se mi potvrzovat, že cesta vede tudy, přicházely první nesmělé kontakty s duchovním světem. Jako hlavní pomocník se ukázal jeden z mých výrobků – šamanský buben.
Na základě této zkušenosti chci lidem ukázat jednu z mnoha možných cest ke kontaktu s duchovním světem. Jezdím proto s bubny mezi ně a při společném bubnování ve skupině až padesáti lidí má každý možnost vyzkoušet si působení rytmu, oživit pocity, které během minulých životů už pravděpodobně mnohokrát zažil.
Paní, která na své Cestě používá buben, své pocity vyjádřila takto: „…tolik průvodců a pomocníků, kteří se díky bubnování hlásí, jsem si nedokázala ani představit…“
