DUCHOVNÍ PARTNER, ANEB KDYŽ LÁSKA BOŘÍ VEŠKERÉ HRANICE

Víme, jaké to je, když se pak po nějaké době dostaví všední den a my odkládáme růžové brýle. A také už jsme zakusili, jak bolestné je, když vztah končí.

Jenže potom dojde k osudovému setkání a všechny naše zkušenosti, vzory a očekávání, jak se věci mají vyvíjet, jsou absolutně neplatné, protože nic není takové, jako doposud. Vše se zdá být jakoby stonásobně zesíleno. Láska je mnohem silnější než vše, co jsme až do teď cítili a zažili, ale i bolest, kterou s sebou tato spojení mohou přinést, je o tak mnoho větší a pekelnější než vše, co už známe. Touha, která nás k této osobě přitahuje, nabírá netušené dimenze. A tento citový chaos, do kterého jsme byli vhozeni, nás nejednou donutí zapochybovat o našem zdravém rozumu. Tak nějak bychom mohli popsat setkání s naším duchovním partnerem.

Čím se odlišuje duchovní spojení od normálního vztahu?

Ačkoliv nám to momentálně tak nepřipadá, prodělaly mezilidské vztahy postupem věků vývoj pozitivním směrem. Ještě před nedávnem byli ženichové a nevěsty vybíráni podle původu, náboženské orientace a materiálních statků. Náklonnost a láska hrály jen mizivou roli. Nezřídka byla nemluvňata už krátce po příchodu na svět někomu přislíbena. V některých částech světa patří tato tradice k hořké realitě bohužel i dnes. Vztahy, ve kterých se partneři jakž takž tolerují, i když bez přítomnosti lásky a za cenu vzájemného ubližování či nevěry, jsou v protikladu k dřívějším tradicím v podstatě pokrokem. Koneckonců jsme si toto neštěstí vybrali my sami. Ale rozhodně není pravdou, že každý „normální” vztah musí být nešťastný. Naopak, pokud spolu partneři dobře harmonizují, je možné, že takové spojení s sebou přináší hlavně v počátcích mnohem více krásných společně trávených chvil, nežli partnerství duchovní, ve kterém nezřídka tečou slzy proudem. Avšak proč tomu tak je? V čem je rozdíl mezi běžným mezilidským vztahem a duchovním spojením?

Odložme masky

Téměř každý z nás je ve všedním životě nucen hrát určité role, díky kterým se v okolním světě definujeme. Když se nás někdo zeptá, kdo jsme, odpovíme „školák, student, matka, zedník, bankovní manažer, důchodce…” Málokdo z těch, kteří ještě nezaslechli urputné volání své duše, si uvědomují, co to vlastně říkají. Popisujeme pouze role, které v určitém životním období hrajeme, aniž bychom tušili, jak dalece se vzdalujeme od podstaty – od toho, čím ve skutečnosti jsme. Dosavadní model vztahů na této planetě spočívá v přejímání rolí. Partneři, které jsme si vybrali, odpovídají té roli, kterou my zrovna hrajeme. Podporují nás, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, tuto naší roli vykonávat. Takové vztahy probíhají harmonicky za předpokladu, že setrváváme v původní zvolené identitě. Změníme-li naší roli, protože zatoužíme být někým jiným, má to většinou radikální dopad i na naše stávající partnerství. U duchovních partnerů je výchozí pozice jiná. Duchovní partner je naprosto přesně pasující protějšek našeho čistého, žádnými rolemi nezkřiveného „já“. Čím více jsme se vzdálili od našeho esenciálního jádra naší pravé podstaty, tím turbulentnější a náročnější bude setkání s tímto partnerem, neboť on(a) je ukazatelem cesty zpět k našemu (pra)původu. Čím blíže se této naší prapodstatě nacházíme, tím více harmonie doprovází spojení partnerů na všech úrovních.

Jak naleznu svého duchovního partnera?

Často se říká, že šťastný může být jen ten, kdo našel svého duchovního partnera. Někteří lidé dokonce tvrdí, že mají návod na to, jak „toho pravého“ či „tu pravou“ najít. Přitom zapomínáme na jeden velmi důležitý bod, že každý vztah ať už ke kamarádovi, kolegovi či partnerovi je důležitý. Veškerá setkání, ke kterým v našem životě dochází, odpovídají vývojovému stádiu naší duše a splňují úkoly, jež jsou pro její evoluci důležité. Pokusíme-li se jednu lekci přeskočit, spadne náš domeček z karet a my stojíme opět na začátku. Prvňáčka také nepustíme hned do čtvrté třídy jen proto, že má naspěch. Jeho znalosti jednoduše ještě nejsou dostatečně vyvinuté, aby mohl rozumět a řešit úlohy čtvrťáků. Co dělat, když se nacházíme v báječném a šťastném milostném vztahu, který ale nevykazuje žádné známky toho, že by se jednalo o duchovní partnerství? Měli bychom vztah ukončit a vydat se na cestu hledání toho „jednoho jediného“, té „jedné jediné“? Co když je právě náš nynější vztah předposlední příčkou a předpokladem toho, že je naše duše připravena na intenzitu tohoto osudové setkání?! A co když náš partner je naším duchovním partnerem, a my nejsme schopni to poznat?

Duchovního partnera nemá smysl hledat, on(a) najde cestu k nám v okamžiku, kdy jsou obě duše dostatečně vyzrálé. Pouze pak vyzařujeme nezaměnitelnou frekvenci, která přitáhne toho druhého do našeho života. Můžeme a musíme tento úkol přenechat vesmíru a věřit, že bude vše vykonáno pro to, aby se naše cesty střetly. Každý vědomý zásah rozumu do magické práce vesmíru by působil jen jako brzda. Jediné, co můžeme učinit, je, že se vědomě rozhodneme naší duši uvolnit více prostoru ve všedním životě. Naučme se opět naslouchat vnuknutím a řiďme se častěji hlasem našeho srdce místo rozumu. Vydejme se na cestu duchovního rozvoje, neboť právě na této cestě se potkáme s naším osudovým protějškem.

Text: Jana Fischer – překlad výtažku z knihy Jennifer S.Wiech „Duchovní partner – aneb když láska boří veškeré hranice“ (Seelenpartner – wenn Liebe alle Grenzen sprengt)