DUŠE NÁRODŮ A EVROPSKÁ UNIE

Začneme-li z těch neviditelných úrovní, tak nyní převažující je ta hmotařská a plytká, k hodnotám kolem sebe spíše netečná stránka vědomí, která nás vzdaluje i našemu Andělovi Strážci. Vztah člověka k říši andělů je dnes porušen tak, jako ještě nikdy v dějinách lidstva.

Anděl se i dnes staví s láskou před člověka, ale ten ztratil schopnost jej vnímat (jistě nemusíme připomínat, že nynější módní kurzy na sobecké či zábavné využívání andělů jsou jen pseudospirituální komerční bulvár). Jediný oprávněný, blahodárný, ba nutný postoj k našemu Andělovi Strážci je vděčnost za jeho ochranu, se kterou nás provází všemi inkarnacemi, oddanost, důvěra. K tomu nám žádné rychlokurzy nepomohou, spíš náš vztah k andělům uhnou do nespásných labyrintů chtivosti, zvědavosti, laciné senzačnosti, falešné duchovnosti.

Další hierarchií nad anděly jsou archandělé, kteří jsou i vůdčími duchy národů. Zatemněný vztah k andělům pak nedovoluje nastolit vědomější kontakt a inspiraci ze strany duchů národů. Bez pomoci andělů je náš vztah k archandělům zastřený. Bytostí archanděla je lidská duše, která směruje ke zrození, vedena k určitému národu. Chybějící vztah k andělovi má za následek, že vztah k národnímu archandělovi (bývá zván i géniem, duchem či duší národa) je omezený, zploštělý. Pak i vztah k národnosti je jen vnějškový: bezduchý, případně se sklonem k nacionalismu, šovinismu nebo naopak pohrdání vlastním národem.

Kdo jedná eticky a s plnou sebekontrolou a sebevládou, očisťuje svoje astrální tělo. Pak právě tím, aniž by to musel mít vědomě za cíl, pěstuje i vztah ke svému vůdci z říše andělů. Ten jej uschopňuje vnímat čistou podstatu své národnosti, nesenou archandělem národa. I proto je k pravému vlastenectví, tedy lásce k národu a práci pro něho, nutná určitá čistota a charakter. Proto pro národ obětavě a dobrovolně pracují převážně nezištné, odvážné a charakterní povahy – sami si projděme naše obětovatele. To, že je obyčejně znevažujeme a zneuznáváme, je důsledek našeho zastření jak vůči našim andělům, tak vůči povědomí o morální práci pro národ, které dávají archandělé. Pak marně voláme po osvícené vůdčí osobnosti. Když tu je, pak ji buď nerozpoznáme, nebo ji pomlouváme, snižujeme, jsme z její mravnosti až nervózní, protože nám nastavuje zrcadlo a ukazuje, co je život v pravdě.

I svoji mateřskou řeč si dnešní člověk osvojuje jen mechanicky, bez lásky k rodnému jazyku, bez citlivosti k jeho nuancím, vývoji, estetice řeči, čistotě, výstižnosti a bohatství vlastního výraziva. Působení genia řeči mu zůstává skryté. Máme výhrady k Evropské unii? I naše dnešní „super, ok, je to in či cool“ je unifikací na tomtéž principu, jako fungování EU. Upadáním pravého poznání a mravnosti ztrácí přítomné lidstvo schopnost produševnit svoji řeč a svoji národnost, protože je narušen vztah k archandělovi národa. Sami mu nedáváme  možnost chopit se národního vedení. Je to tak v řadě národů.

A důsledky? Jedním z nich je i ono niterné, podprahové uvolnění prostoru pro invazi islámu. Jeho extrémisti záměrně šokují svět ničením křesťanských památek a ostentativním pohrdáním západními hodnotami.  Evropa se dnes chová vůči muslimům podle Foucoultovy metafory: připomíná krokodýla, který spí, což umožní krysám, aby mu vlezly otevřenou tlamou až do břicha, kde mu ohlodají vnitřnosti a nakonec vyjdou břichem skoleného zvířete.

Dalším důsledkem snížení národního vědomí odstupem od jeho archanděla  je současná tendence k unifikaci a globalizaci a tím i vznik Evropské unie. Vertikálu i zde nahrazuje horizontála, jedinečnost ustupuje plošnosti. Jak praví definice, státy se dobrovolně zříkají části svých pravomocí ve prospěch centra. A je to tak, nikdo k tomu státy nenutil, je to jejich dílo a jejich rozhodnutí. Tedy rozhodnutí námi zvolených spoluobčanů. Unii jsme si vytvořili sami. Nepleťme si to s někdejší RVHP, která nám byla Kremlem vnucena i s obsahem zahraničního obchodu – komu, co a za co. Nestěžujme si na její „diktát“, máme v ní námi zvolené zástupce.

Po někdejší absenci demokracie máme od roku 1990 spíše politický marasmus. Ten souvisí i s tím, co trefně vyjádřil T. G. Masaryk, když o našem novém státu prohlásil: „Demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“. Sice se u nás dnes rychle vytvořil  soubor demokratických institucí a mechanismů, ale vytvořit demokracii jako „kulturu mysli“ většiny národa trvá mnohem déle. Je to na nás, ne na vládách. Jak napsal Jiří Pehe – „v demokracii bez demokratů mají lidé tendenci klást mnohem větší nároky na „systém“ než na sebe. Fungování demokracie mají zajistit „ti nahoře“. I proto se u nás pořád dokola běduje, že jsou politici špatní, je třeba je (nejlépe všechny) vyměnit, aniž by se příliš bralo úvahu pravdivé rčení, že politici nemohou být lepší než zbytek společnosti.
Ani po volbách, ať už dopadnou jakkoliv, se tedy nic radikálně nezlepší, pokud si budeme dál myslet, že ono „lepší“ primárně zařídí zvolení politici, kteří mají být jaksi z podstaty věci morálnější než my ostatní. Jinými slovy, dokud se většina společnosti nenaučí fungovat jako aktivní občané a demokraté, budou se s politikou dál pojit naprosto nereálná očekávání.“ Při dvojím, byť neúspěšném pokusu o zvolení do městského zastupitelstva bych byl předpokládal, že leckdo z udatných kritiků všeho, zejména z duchovních kruhů, se objeví mezi spolukandidáty. Neobjevil se nikdo.

Politologie rozeznává dvojí demokracii. Jednu tzv. negativní, která neklade na občany větší nároky a neuvažuje o veřejném zájmu. Je pojímána pouze jako procedura řízení mocenských vztahů, která má umožnit jedincům sledovat vlastní zájmy. Tento typ demokracie de facto nic nevytváří, jen dodává legitimitu těm, kdo mají moc. Ostatní, tedy ti, co se rozhodují jen na základě partikulárních znalostí a emocí, se stávají oběťmi manipulace profesionálních politiků, kteří mají informace. Pozitivní demokracie je náročnější: předpokládá veřejnou angažovanost občanů, kteří jsou ochotni se zúčastňovat veřejných diskusí, a tím pomáhají definovat veřejný zájem. A to je to, co u nás chybí – taky proto, že média se takovým tématům vytrvale vyhýbají.

Podle K. Hvížďaly nejde dnes ve vztahu k Západu ani tak o jeho pomoc při obraně hranic, ale o obranu hodnot. To je mnohem obtížnější, zvláště  pokud by nám byly hodnoty západního světa lhostejné. Jejich kolektivní obrana je možná právě jen na základě osobní odpovědnosti jednoho každého, osobního rozhodnutí a nasazení. Je to pro nás nezvyklé, jsme raději jako mravenci pod kamenem. Mentalita „proč zrovna já, když se mne to netýká,“ je v tomto případě smrtelně nebezpečná.

Souhrnem: Jak osvobodivé a hojivé je nacházet omyly a iluze u sebe – pro jedince i národy. Tím se uvolňuje síla i pro druhé. Chceme my všichni kvalitní a charakterní politiky? Tak proč jsme si je – my všichni – nezvolili? Máme přece svobodné volby. Nebo takoví kandidáti nejsou? Tedy – my co se považujeme za slušné – kandidujme. Jiná cesta není. My „dobří“ jsme leniví a pohodlní nést kůži na trh, tedy místo ní neseme jen následky, že jsme vyklidili pole těm neslušným. Gandhi řekl: Chceš změnu? Staň se sám tou měnou. A Platón: Lhostejnost lidí k politice má za následek, že nám vládnou zlí lidé. Zlu stačí k rozšíření, aby dobro zůstalo pasivní.

A co my „dole“? Co děláme pro zlepšení poměrů my, co se pohodlně považujeme za oběti těch nahoře? Zjistili jsme si, kdo je náš poslanec? Víme, kde má kancelář? Kolikrát jsme za ním byli? Ptali jsme se ho, jak a proč hlasoval v té či oné věci? Upozornili jsme ho na něco závažného v regionu? Byli jsme alespoň na veřejném zasedání místního zastupitelstva? Víme koho příště v obci volit a proč? I zde může být líheň pro vyšší politiku. A že to jedinec nevyřeší? Ano, a v tom to je: právě, že toto si říkáme všichni. Iniciovali jsme nějakou petici, napsali podání na orgány činné v trestním řízení, nebo aspoň zavolali někam?

Dr. Jan Dostal v rozhovoru připomenul, že není ani tak důležité, zda je někdo ateista nebo protestant či katolík. Jde o to, že Čechům chybí obecně, vlivem školní výchovy a celé zdejší civilizace, úcta. Nedostatek úcty je něco, co brání vztahu k vyššímu světu. Dá se to dokumentovat tím, jak český jazyk používá zdrobněliny. Jdu do restaurace a dám si pivíčko, kafíčko, páreček nebo šunčičku. Když chytnu  sluníčko sedmitečné, ptám se, do nebíčka nebo do peklíčka? Zdrobnělina nebe je něco, co je pro ostatní jazyky absurdní. My máme i pánbíčka, co nám dá zdravíčko, a říkáme andělíčku můj strážníčku. Tohle zdrobňování je určitý projev nevážnosti k světu. Není zde hlubší úcta k věcem. Příčiny můžeme hledat hluboko. Po třicetileté válce jsme přišli o českou duchovní elitu. Ta emigrovala, protože císař Ferdinand nedovolil jiné náboženství než katolické, se kterým se lid nikdy plně nesrovnal.  V zemi zbyli prakticky malí obchodníci, malí rolníci, chudina a nad tím cizí šlechta. V 19. století Češi doháněli ve vědě a v umění velmi rychle, ale těch 200 let prostě chybělo. Nemluvě o tom, že vnucované náboženství jim nijak nesignalizovalo, že by za kvetoucí jabloní mohlo být něco duchovního, že by za nějakým zvířetem, za květinou, neřkuli za druhým člověkem, mohlo být něco duchovního.  A za komunistů? K čemu měla být úcta? Jen k rudým praporům a těm, kdo vládli v jejich ochraně. Hodnoty byly pošlapány, převládaly lež, nenávist a násilí a nebylo o tom možno psát a mluvit. A to se otiskuje v mentalitě národní. Často jsme se přizpůsobovali až zbytečně ochotně. Podle Karla Jasperse „ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti“. Bylo by  ve vlastním zájmu dobré se tím v sobě zabývat.

Naše historie ale bývala tvořená i odvahou a drobnou prací zdola. To je skutečná česká identita a národní bohatost. Je to i jediná obrana a naděje na rozvoj české společnosti a státnosti. Převléci z vlastní vůle politiku za politikaření by odsoudilo už dnes českou státnost k bezvýznamnosti a zničení.

Chováme se dnes vůči Západu často s mentalitou nedospělosti a nesvéprávnosti: jsme-li v nesnázích, jistě se objeví kouzelný dědeček, který vše napraví, protože my za nic nemůžeme a nezodpovídáme. Ale toho kouzelného dědečka si nehodláme vlastní aktivní podporou zajistit. Spoléháme na něho příliš pohodlně, aniž bychom si připustili, že hlavní obrannou silou je NATO a jeho americký základ.

A Evropská unie? Bylo jistě byrokraticky trapné nařízení například že se nesmí prodávat ohnuté okurky, nebo handrkování, smíme-li naše skvělé syrečky někam vyvážet, a řada jiných. O tom se hodně psalo, bylo to spolehlivě jitřící téma. Ale zároveň – a o tom už se nemluví, protože by se muselo něco ocenit – jak úžasně například změnily od EU „diktované“ standardy kvality život seniorů v lůžkových zařízeních. Je to jen jedna z řady unijně ošetřených oblastí, poté u nás přijatá předpisem. Zprvu jsme na našem středisku péče o seniory brblali, „co si to na nás zase ti nahoře vyvzpomněli“. Časem byl ale „diktát“ shora přijat iniciativou zdola, i když prosadit to mezi zaměstnanci přímé péče nebylo zprvu snadné. A ač by to zdravým tak mohlo připadat, nebyly to žádné podružnosti: jak šetrně je třeba budit klienta, jak je nutné respektovat jeho soukromí a taktně zohlednit stud, jaké prvky autonomie mu i tady lze ponechat, jak ho důstojně oslovovat, v čem všem spočívá jeho důstojnost, jak mu pomoci k alespoň troše seberealizace, v čem všem se mu musí ponechat právo rozhodování o sobě… Klienti, kteří byli na středisku roky, dokázali tyto změny ocenit. Pokud byste jim ale řekli, že je to z podnětu Evropské unie, jistě by se zamračili. Jak příznačné.

Čím je člověk, ale i národ, ochotnější k poučení, tím má méně předsudků. Bývalý režim potlačil jak informovanost, tak i kritické myšlení. Redukoval „kritičnost“ v triviální protiklad socialismus versus kapitalismus s jasně rozloženými akcenty (viz nejrůznější „kritiky“ buržoazních teorií). To zlikvidovalo sám základ kritického vztahu k realitě, převažující v klasických demokraciích: nejenže říkám nahlas, co si myslím, ale jsem schopen argumentovat, proč si to či ono myslím a proč s tím či oním nesouhlasím. Různé internetové diskuse u nás bohužel ukazují, jak jsme tomuto elementárnímu předpokladu kritického myšlení stále vzdáleni. Je v nich nervozita, ješitnost, urážení, snižování druhého. Ostatně, není divu, jde to až od hlavy státu. Chybí v nich jak skutečný názor, který není prefabrikován obecně akceptovaným žvástem, tak schopnost zvažovat, posuzovat, respektovat odlišný pohled na věc. Ukazuje to, jak je kritické myšlení podmíněno ochotou opatřit si vědomosti a tím, co lze nazvat myšlením v dialogu. Přesto si většina mladých lidí dnes tvoří názory samostatně a zdravě sebevědomě. I v tom je dobrý příslib pro budoucnost.