DUŠIČKY

Nedlouho poté, co se Mokoš uložila k dlouhému spánku, přišel čas poprvé přivítat zimu. Čarovná noc z 31. října na 1. listopadu, kdy Svarog s konečnou platností předává vládu nad ročním koloběhem do rukou božstev zimní polovice roku, patřila nejen Velesovi a Moraně, ale také duším předků, dobrým i zlým. Brány Návu zůstaly až do prvního kohoutího zakokrhání rozevřeny dokořán. Nadešel čas vhodný k čarování a věštbám. Vzpomínkové obyčeje probíhaly počátkem listopadu takřka po celé Evropě. Staří Keltové např. slavili v předvečer 1. listopadu Samain – mezník léta a zimy, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se na čas vrací ke svým živým příbuzným. K příležitosti Svátku Všech svatých a Dušiček bylo zvykem ponechávat přes noc na stole pokrmy zemřelým také v českém a moravském lidovém prostředí. Peklo se speciální obřadní pečivo, tzv. kosti a dušičky, lidé zdobili hroby a místy se koledovalo. V pravoslavném kalendáři je 1. listopad zasvěcen svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi. V ruském lidovém prostředí však tento den vešel ve známost jako „Kuzminky“ – podzimní vzpomínky na zesnulé, které probíhaly vždy v sobotu předcházející tomuto svátku. „Kuzminky“ stály na prahu dvou ročních období a ruský rolník je vnímal jako poslední den podzimu a počátek zimy. Světci Kosma a Damián vystupovali jako ochránci domácího krbu a patroni kovářů. Lidé je považovali za bratry – božské kováře a drakobijce, tvůrce prvního železného pluhu. Velmi často se slévají do jedné osobnosti „Kuzmy-Demjana“, což např. B. A. Rybakov považoval za pozůstatky kultu jediného božstva – nebeského kováře a pokořitele prvotního chaosu Svaroga.

Poslední říjnová noc skončila, lidé navštěvovali hroby svých zesnulých příbuzných a přinášely jim drobné dary. Podzimní Dědy zřejmě trvaly několik dní, pravděpodobně sedm. Byl to týden vzpomínek na zesnulé, období tryzny a dalších obřadů zasvěcených předkům. Předtím, než se duše rodičů a prarodičů odebraly zpět do ráje, se s nimi jejich děti snažily dostatečně uctivě rozloučit. O průběhu Dušiček u nás jsme se již zmínili, podíváme se tedy ke Slovanům z východní části Evropy. Na sobotu před svátkem velikého mučedníka Dimitrije Soluňského (26. října) připadá v pravoslavném prostředí tzv. Dmitrijevská sobota zasvěcená vzpomínkám na zesnulé rodiče. Šlo o svátky rodinné, a tak slavnostní nádech měla především domácí tryzna. K večeři hospodář zval duše předků, pro které přes noc ponechávali na připraveném talíři část pokrmů. Když se brány Návu opět uzavřely, osady ztichly a nad krajem rozprostřela svůj tajemný závoj blížící se zima, kterou rušily již jen veselé svátky pastýřů zasvěcené nejen poslednímu výhonu dobytka před jeho zimním ustájením, ale také posledním záchvěvům podzimu. V těchto dnech se zabíjela drůbež. Zatímco ruské hospodyně připravovaly na „Kuzminky“ slepice, v českých zemích se na svátek svatého Martina (11. 11.) obřadně zabíjela husa, z jejíchž kostí lidé předpovídali, jaká bude zima. Peklo se také obřadní pečivo svým tvarem připomínající rohy dobytka. Obdobné svátky však známe i z dalších částí Evropy. Jde vlastně o podzimní paralelu jarního svátku pastýřů spojeného s prvním výhonem skotu.

Autor: Jiří Mačuda, časopis Kolovrat

Kolo roku: Slované