Japonsko a jeho rozkvetlá noc

Nevypadá hezky, nerodí (ani ten užitek z toho není), jenom na jaře na týden rozkvete, opadá
a všichni se z něj můžou zbláznit.

V TV v tento čas zveřejňují během zpráv o počasí informace o tom, kde že už sakury kvetou a kam lze zajít
na hanami (pozorování květů), to je piknik v parku pod rozkvetlými stromy. „V Kjótu a Ósace jsou stromy již obsypány, v Nagoji začínají rozkvétat a v Tokiu budete moci na hanami vyrazit až, dle očekávání, někdy v průběhu příštího týdne.“

V zemi vycházejícího slunce ale mají jednu takovouto libůstku i pro každé zbývající roční období. Na podzim se lidé jezdí hromadně dívat na kójó, zbarvené javorové listy. Hlavně hory v okolí Hakone, Kjóta nebo v japonských Alpách v Naganu vypadají nádherně, když se celé jejich svahy zbarví do žluta, ruda, oranžova a fialova.

I zde funguje informovanost skrze média, kde že se již stromy zbarvily a kde matička příroda poskytuje nejlepší výhled na svůj podzimní háv.

Zimu ovládnou oslavy nového roku a celonárodní hacumóde, návštěva buddhistického chrámu 1. ledna. Bývá to krásná přehlídka kimon, kabátků haori a pelerínek, spolu se zdobnými účesy japonských slečen a paní. Jehlice do vlasů, něžné kabelečky – kombinace barev jsou úžasně asijské.

A léto? Nádherné, horké japonské léto plné zpěvu cikád, zvonků fúrin a tradiční ledové zmrzliny kakegóri. Teploty ani v noci neklesají pod 30 °C, vysoká vlhkost způsobuje, že se neustále potíte jako čuník, a když
oběd, tak leda jogurt nebo vlažné pohankové nudle soba, podávané na kostkách ledu a misku vychlazené omáčky cuju k tomu.

Cokoli teplého do žaludku vás zaručeně zalije potem, takže se půjdete (pokolikáté už
dnes?) převléct.

Nejlepší kratochvílí pro letní večery – horko nehorko – jsou tradiční obří ohňostroje hanabi. Než se o nich ale rozepíšu, chtěla bych se zmínit o několika dalších způsobech, jakými Japonci unikají letnímu žáru.

Příchod technologií znamenal zavedení větráků a klimatizace, navíc jsou klimatizované i dopravní prostředky, takže horku se uniká snadno. Tradiční metodou ochlazení se v horku a dusnu je používání vějířů.

Pocitově prý ochlazuje cinkání zvonku fúrin. K jeho srdíčku je nitkou připevněn proužek papíru, a jak se do něj na verandě opírá vánek, zvonek cinká. Je to hezký zvyk, já zvuk fúrinu miluji, ale s tím ochlazením je to taková milosrdná lež, která se ani po stech opakování nestává pravdou.

Ptá se on: Je ti horko, miláčku? Ona: Hrozně… On: Slyšíš to cinkání fúrinu? Už je ti chladněji? Ona: Ano, miláčku, hned mi je líp… (Už je mi chladno dědečku, chladno mrazíčku…)

Science fiction po japonsku…. Staří Japonci věřili, že vás v letním vedru ochladí poslouchání strašidelných historek.

Pološerem se nese chraplavý hlas vypravěče, vy se třesete, jektáte zuby hrůzou a vlasy na zátylku se vám ježí pod představou duchů, řvoucích démonů a zkrvavených těl. Tomuto receptu bych věřila. Japonské příběhy jsou
opravdu hrůzostrašné a v dobách, kdy západ slunce nesmlouvavě ponořil svět do černočerné tmy, musel být studený pot strachu zaručeným receptem na horko.

Obří ohnňostroj trvá téměř hodinu

Japonské ohňostroje hanabi. Jsou opravdu obří a trvají kolem 50 minut, někdy i rovnou hodinu. Pořádají se v korytech řek (japonské řeky jsou mělké a dravé, mají široká koryta a v létě téměř vysychají) a v mořských zálivech, kde přítomnost vody zabraňuje požárům, a také poskytuje divákům osvěžení.

Ohňostroje jsou velkou společenskou událostí. Lidé se u nich scházejí s přáteli, usadí se na deky a dívají se, popíjejí a dopřávají si rýžové bochánky, sendviče a dortíky. Už hodnou dobu před začátkem show na nebi se
od nejbližšího nádraží valí davy, muži v oblecích a kravatách se s rozepnutými límečky opírají o turnikety a ovívají se vějíři ógi.

Ve vzduchu voní pečené ryby, sojová omáčka a moře. Dívky v barevných jukatách (letní verze kimona) se smějí a fotí rozdováděná selfíčka. Rodiny s dětmi se setkávají, uklánějí a nesou nadité piknikové koše.

Nejčastější obuví jsou žabky a dřeváky geta, které v šeru tajemně klapou po horkém asfaltu. V barvách
jukat převládá oranžová, žlutá, růžová, světle modrá, ale zahlédnout se dají i tmavé odstíny.

Letní kimona zdobí povětšinou potisky velkých květů a jiných přírodních motivů. Pouliční prodavači otevírají stánky s tradičním občerstvením – pečené chobotnice s dipem, sladké rýžové knedlíčky na špejli,
limonády, strouhaný led politý ochuceným sirupem, cukroví plněné fazolovou pastou.

Můžete si zahrát lidové hry, jako třeba chytání drobných a mrštných rybek do síťky. Ty, které ulovíte, si v sáčku s vodou odnesete domů.

Atmosféra každého ohňostroje bývá úchvatná a slavnostní. Japonci si rozloží podložky po celé pláži a rozsadí se do přátelských skupinek.

Exploze tisíců rachejtli doprovázejí hlasitým obdivem a smíchem, do toho šplouchá oceán a letní horko mírní vánek od vody. Na zčernalé obloze se odvíjí velkolepé divadlo – nebe osvětlují velké i malé květy, zlaté a barevné vodopády, světýlka – bludičky, smajlíky, komplikované obrazce nebo malé „padáčky“, které se jako parašutisté pomalu snášejí za horizont. Rachejtle bouchají a lidé se baví.

Nejlepší je asi to, že vše trvá celou hodinu. Není to deset minut, které si tam „na honem“ užijete, máte celou hodinu, abyste se uvolnili a vykouzlili si úsměv na tváři. A kdyby vám něco uniklo, tak co, vždyť to potrvá ještě
taaak dlouho… I děti pokojně sedí a s úžasem sledují barevnou tapiserii nad hlavou. A závěrem malé počeštělé haiku :).. Rudý květ a za ním zlatý – Při hanami spoutalo nám zrak rozkvetlé noční nebe.

Tip pro čtenářky:
Pořiďte si na letní období vějíř. Určitě nějaký
najdete ve vietnamském obchodě s rozličným
zbožím nebo v papírnictví, hračkářství, záleží
na štěstí, ale najdete. Od návratu z Japonska
vějíř vytahuji, jakmile přijdou horké dny. Je
skladný a lehký, do kabelky, hlavně v dopravních
prostředcích je k nezaplacení. Spousta lidí na
ulici to okomentuje: „Dobrý nápad“, a začnou
v tašce hledat časopis nebo zápisník, se kterým
se pak ovívají. Vějíř v létě je stejně nezbytný
(a dokáže i stejně potěšit) jako zmrzlina.

Text: Jana Duchková, terapeutka Cesty Brandon Bays, foto: pixabay.com