Kafe mýho života

Co dnes zrovna pijeme? Jaký den nám barman tam nahoře pod kopulí slunce namíchal? Pro ženy je „zajít na kafe“ nejbližším ekvivalentem mužského „jít na jedno“. Osobně mám ráda útulné, světlé kavárny, křesílko s výhledem do ulice. Líbí se mi pít kávu v kočičí kavárně.

V Praze už vznikly alespoň tři. Posedět s přáteli a zasmát se, s kočkou, co vám přede na klíně nebo líně leží u okna. Někdy to je přesně to, co potřebujeme. Život je možné v celé jeho škále barvitosti zachytit pomocí názvů kavárenských produktů. Kafe je takovým symbolem pohody. (I když, mám vlastně moc ráda rooibos, což není čaj, upřesňuji.)

Když jsem žila v Japonsku, vzpomínám si na návštěvu tokijského Starbucks. Byla jsem tam totiž jen jednou. Život v Japonsku byl ohromně zajímavý a taky náročný na čas. Měla jsem kolem sebe dost přátel, ale vztahy s většinou z nich se vymezovaly na každodenní povídání v metru při cestě na univerzitu.

Málokdy byl čas zajít si někam opravdu posedět. Toho jarního dne jsme s Italkou Dani asi hodinu a půl seděly ve Starbucksu na Šindžuku a opravdu jsme nebyly k přehlédnutí. Myslím, že jsme hodně křičely. Byl to ten typ veselosti, kdy si prostě MUSÍTE říct úplně všechno, i když se párkrát týdně vidíte na chodbě nebo v jídelně. Musíte si to říct v klidu. V klidu a hlasitě, protože se pořád něčemu smějete. A smát se něčemu s Italkou, to je, jako když opakovaně vybuchuje Vesuv. Pily jsme latéčko říznuté zeleným čajem mačča, tehdejší japonskou specialitu. Běžná záležitost okořeněná místní exotikou, přesně takový se život v Japonsku zdál každou sekundu.

Šli jste nakoupit, nápisy jen ve znacích. Místo chlebíčku jste si koupili rýžový bochánek onigiri. Vlak do práce jezdil absolutně na čas, kromě případů, kdy musel přímo mezi stanicemi zastavit kvůli zemětřesení.

Místo podpisu jste na úřadech používali vlastní speciální razítko hanko. K pivu se v hospodě podávala vařená fazole edamame.

Do telefonu jste se, stejně jako Japonci, při děkování a loučení ukláněli. Každodenní exotika v nejběžnějších věcech. Stejně jako to kafe na Šindžuku, opepřené zeleným čajem.

Prožívat běžný den v domovině, kde věci nevybočují z příjemné, zavedené rutiny, se rovná pití espressa (s mlékem i bez), kafe latté nebo kávy melange. Vztahy, práce i zdraví jsou stabilní, od pocitu lehké znuděnosti, přes mírnou zajímavost po proudící radost z toho, že je vše tak, jak má být.

Celý článek si můžete přečíst v červnovém vydání časopisu Nový Fénix

Text: Jana Duchková, terapeutka Cesty Brandon Bays, foto: pixabay.com