Klára z Assisi – aneb patronka všech rebelek

Pravý svatý má totiž podle obecných představ oči zbožně vyvrácené k nebi, takže vypadá trochu jako epileptik těsně před záchvatem, ruce má neustále sepjaté k modlitbě (což automaticky vylučuje jakoukoliv manuální práci), mluví tichým hlasem, a na všechno reaguje vhodným citátem z Písma.

Navíc poslouchá všechny, kteří na něj mají podle společenských konvencí právo – rodiči počínaje a klášterním představeným konče. Když se však důkladně ponoříme do studia životopisů nejrůznějších svatých, s údivem zjistíme, že to byli lidé z masa a kostí, jejichž život byl nejednou neobyčejně bouřlivý. Se svými nápady naráželi, většinou pro ně neměli pochopení ani vlastní rodiče, ani představení klášterů, které vytrhovali ze zaslouženého klidu. Jednou z těchto svatých rebelek je sv. Klára z Assisi.

Pokud však chceme její život zkoumat z horoskopického hlediska, nastane první problém. Na Wikipedii je sice uvedeno, že se narodila 16. července 1194 v Assisi, ale jde o datum, které je silně spekulativní, takže s ním pracovat nebudeme. Pro začátek tedy stačí, že víme, že se narodila v Assisi buď v roce 1193 nebo 1194, takže byla o zhruba 12 let mladší než její duchovní vůdce sv. František.  Byla nejstarší ze tří dcer vévody Sasso-Rosso a jeho manželky Ortolany. Zajímavá je zejména maminka budoucí svaté. Ta rozhodně neseděla doma, jak se od ženy ve vrcholném středověku očekávalo. Vyrážela na poutě do Říma, Santiaga de Compostella, ale i do Palestiny – a dcery Kláru a Anežku brala na cesty s sebou.

Dívky nicméně rostly a očekávalo se, že se výhodně vdají – tedy tak, aby posílily rodinné vazby a získali svému rodu nové mocné spojence. Klára se však zachovala velice netypicky. Byla sice půvabná a vzdělaná, ale po manželství netoužila. Jednou totiž slyšela kázání svého současníka – sv. Františka – a usoudila, že její další život bude probíhat naprosto jinak, než měla její rodina v plánu. Rozhodla se pro život v klášteře, kde bude žít v chudobě a k větší cti a chvále Boží. Její rodina jí mezitím přivedla až pod nos dva ženichy. Oba odmítla – a protože věděla, že její blízcí s jejím rozhodnutím nikdy souhlasit nebudou, rozhodla se, že prostě uteče.

Datum pro svůj nový život si vybrala vyloženě symbolicky. V noci 28. března v roce 1212, což byla Květná neděle, se v průvodu kamarádky, která byla do všeho zasvěcena, vydala za tehdy ještě ne svatým Františkem do Porcinkule. Tam z jeho rukou obdržela řádové roucho a závoj jeptišky – a zrodila se nová Klára.

Když řekneme, že následoval kravál, je to jen slabý popis skandálu, který se tehdy v Assisi rozhořel. Nejdříve ji přišla přemlouvat matička po dobrém, následoval otec, který ji chtěl z kláštera odvléct násilím. Nepovedlo se – možná i proto, že si Klára k začátku svého nového života vybrala datum, které slibuje až neskutečnou planetární podporu. Pokud se podíváme na kosmogram jejího útěku (nikoliv z kláštera, ze kterého se utíká na svobodu celkem běžně, ale do kláštera, což bylo i tehdy dosti unikátní), vidíme značnou převahu planet v ohnivých znameních. Rozhodla se a šla s tím, že jiná cesta prostě není. Ve vzduchu není ani jedna planeta – rozhodnutí bylo rychlé a vášnivé, ale taky realistické. Uvědomovala si, co chce, za tím šla a ničí souhlas k tomu nepotřebovala.

František vystavěl sestrám, které se ke Kláře přidaly, v sousedství kostela sv. Damiána malý klášteřík, kde se Klára stává první představenou. (Je zajímavé, že do společenství se časem přidává i její vlastní sestra Anežka a matka Ortolana). František byl ze vzniku této odnože svého řádu naprosto nadšený. Počítal s tím, že sestry budou pro jeho řád tvořit modlitební a kajícné zázemí. V roce 1215 jim sepisuje řeholní pravidla, inspirovaná řeholními pravidly jeho řádu Menších bratří. Sestry samy žily na dnešní (ale i tehdejší) dobu vyloženě nepohodlně. Slibovaly chudobu, poslušnost, odříkání a klauzuru – prostě všechno, co se od kajícného a kontemplativního řádu vyžaduje. V roce 1215 jim papež Inocenc III. poskytl „privilegium chudoby“. Dnes to opět zní velice podivně, ale v reálu šlo o to, že sestry nemusely mít žádný majetek, o který by se musely starat, ale mohly a musely se živit pouze prací svých rukou. Když v roce 1226 František umírá, stává se „šéfovou“ celého řádu právě Klára.

Povrchnímu pozorovateli by mohlo připadat, že se vlastně nic nestalo. Děvče z dobré rodiny si založilo ženský řád, kterých bylo v té době neskutečně mnoho (jeden vtípek říká, že ani Bůh nezná počet všech ženských řádů, které na světě jsou) a trávilo dny a noci na modlitbách. O to, aby to byl řád vskutku výjimečný, se postaraly jeho regule. V jiných klášterech se sestry dělily na sestry chórové (z bohatých rodin, které vyšívaly, modlily se, zpívaly, ale fyzické práce se nedotkly), a laické, které byly z chudých rodin, vzdělání neměly a staraly se o všechny praktické záležitost dojením krav počínaje a úklidem konče. Šlo o praktické rozdělení, které kopírovalo rozdělení středověké společnosti. Vzdělané dámy dělaly jemnou práci, jejich služebnice jim sloužily a věnovaly se tomu, co uměly. Vznešená dáma v klášterním rouchu tak mohla vyšívat hedvábím a nemusela si ničit ruce, zatímco děvče, které se doma staralo o dobytek, v tom pokračovalo i v klášteře.

Sv. Klára však svou řeholi pojednala naprosto jinak. V jejím řádu si byly sestry rovny a všechny dělaly všechno. Sama Klára byla sice představenou, ale pamětníci (zápisy z jejího procesu svatořečení jsou v tomto případě kupodivu shodné a spolehlivé) vzpomínají na to, že nerada poroučela, když bylo potřeba, slušně o to sestry žádala nebo prosila, a pokud to bylo jen trochu možné, udělala práci raději sama. Když byla v noci zima, chodila klášterní ložnicí a sama sestry přikrývala, aby se nenachladily.

Rozhodla se a šla s tím, že jiná cesta prostě není. Ve vzduchu není ani jedna planeta – rozhodnutí bylo rychlé a vášnivé, ale taky realistické. Uvědomovala si, co chce, za tím šla a ničí souhlas k tomu nepotřebovala.

V této době se u Kláry objevuje choroba, která jí značně ztrpčila život, a která se vnímá jako důsledek vlastně celoživotní askeze. Klára je tak slabá, že v některých dnech nedokáže ani sama vstát z lůžka. Není moc jisté, o jako nemoc šlo, ale většinou se má za to, že to mohla být nějaká forma roztroušené sklerózy. Zvládala ji plných 29 let, tedy jeden oběh Saturna.

V této době se na druhém konci Evropy (pravděpodobně v roce 1211) narodila českému králi Přemyslovi Otakarovi II. a jeho ženě Konstancii Uherské dcera Anežka. Po několika nezdařených zasnoubeních si vymohla vstup do kláštera. Kolem roku 1230 přicházejí do nynějšího Německa a následně i k nám Menší bratři, kteří s sebou přinášejí novou spiritualitu. Anežka se s nimi seznamuje a oni ji okouzlují svou prostotou. Když zjistí, že v Itálii existuje i jejich ženská větev, požádá o vyslání sester přímo papeže (je to přece jen královská dcera), a ten souhlasí.

Sestry přicházejí, Anežka se učí, přemýšlí – a v roce 1234 vstupuje ještě s několika dalšími dívkami ze vznešených rodin do řádu klarisek. Odmítá však titul abatyše, na který má vzhledem ke svému původu nárok, a vyžaduje oslovení „starší sestra“.

Klára sama je sice v klášteře, ale to v jejím případě naprosto neznamená, že by se nezajímala o to, co se děje ve světě, a hlavně o to, co se děje v „jejím“ řádu, který se rychle rozšiřuje po Evropě. A z této doby pocházejí perly duchovního písemnictví – tedy dopisy, které Klára psala své duchovní dceři Anežce. Dochovaly se celkem čtyři, nicméně pozorovatelé mají za to, že jich původně muselo být víc. V prvním dopise, který šel z Assisi do Prahy (patrně v roce 1234), Anežce ještě vyká a chová se k ní uctivě jako k dítěti světského panovníka. V dalších se k ní však chová opravdu jako k dceři, dává jí praktické rady ohledně nové řehole – a Anežka s ní řeší třeba i to, zda mohou ve zdejších drsnějších podmínkách sestry mít v zimě teplejší roucho než ve slunné Itálii.

Čtvrtý a poslední list píše Klára do Prahy v roce 1253. Stejného roku 9. srpna byla po dlouhých bojích s duchovními potentáty všeho druhu schválena řeholní pravidla jejího společenství podle jejích pokynů a představ. O den později dostává Klára potvrzená pravidla do rukou a večer 11. srpna 1253 umírá. Do rakve dostává papežskou bulu, o kterou tak dlouho a neúnavně bojovala. Její ctnosti byly tak velké a její pověst svatosti tak nezpochybnitelná, že již v roce 1255 (bula o jejím svatořečení byla vydána 26. září 1255) prohlášena na svatou. Datum jejího skonu, což je chápáno jako narození pro život věčný, se od té doby slaví jako její svátek.

Jak již bylo řečeno, Klára byla sice svatá, ale rozhodně nepatřila k pasivním ženám. Za to, co považovala za dobré, dokázala nejdříve bojovat s rodiči a následně i s duchovními autoritami všeho druhu.

Pokud tedy v kostele uvidíte na obraze řeholnici s monstrancí v ruce, uvědomte si, že je to svatá Klára, která v době, kdy chtěli do Assisi vtrhnout Saracéni, vyšla s monstrancí v rukou před klášter. Legenda praví, že jas, který od hostie proudil, Saracény od dalšího dobývání města odradil. Klára se prostě nebála – a my bychom ji v tom měli následovat.

9. srpna roku 1253 byla po dlouhých bojích s duchovními potentáty všeho druhu schválena řeholní pravidla jejího společenství podle jejích pokynů a představ. O den později dostává Klára potvrzená pravidla do rukou a večer 11. srpna 1253 umírá.