NAROZENÍ JANA KŘTITELE – JEHO JEDINEČNOST, ROLE, ODKAZ

24. 6. NAROZENÍ JANA KŘTITELE

Síla života, to je Duch boží. To on propojil pomocí křtu Ježíše se svatostí. To on ji v něm aktivuje tím, že už ji v sobě má. Jan o ní svědčí už svým životem. Svatost není nic jiného než odmaskování. A to je Jan Křtitel. Je už pravda, je už přirozenost. Je už ve svém životě naplno tím, kým je i uvnitř. Tím se s Ježíšem navzájem poznávají.

Jan již ve svém životě žije svatost. Svatost je to, že si navzájem pomáháme, že jsme si navzájem jeden druhému prorokem. Ukazujeme si slabá místa, rezervy.

Role Jana Křtitele. Jde o poukaz na pravou tvář, proto je určující odmaskování.

Kdo je velký, má mnoho přívlastků.

Cítím lásku tak, aby léčila, uctívala,… chránila,… milovala,…
květy zasadila… pro Vaši spásu k ránu tančila …

Jan Křtitel bývá nazýván mnoha způsoby. Praví se o něm, že je prorok, přítel ženichův, lampa, anděl, hlas, Eliáš, křtitel Spasitelův, soudcův herold a předchůdce krále. Prorokem je ten, kdo má zvláštní dar poznání, přítel ženichův se vyznačuje láskou, hořící lampa značí svatost, anděl vyjadřuje panenství, hlas pokoru, Eliáš představuje horlivost, křtitel je nadán podivuhodnou ctí, herold je zvěstovatelem a předchůdce připravuje cestu.

Narození Jana, který se proslavil křtěním vodou, slavíme 24. 6.

Udělejme si matematický rozklad: 24 = 12+12 12 a 12 = 1+2 +1+2 = 3+3 = 6 6 = 2+4

Číslo 24 lze rozložit na dva celky v něm obsažené, tak jako den (24 hodin obsahuje den a noc).

24 je vyjádřením vyšší celistvosti – dalšího propojení. Křest vodou je vzpomínkou na ony tajemné a posvátné události, jimiž se Bůh a člověk znovu spojují pro život v celém rozsahu bytí. Pro toto poznání člověk sám mohl učinit jen málo. Je mu to dáno milostí Spasitele, kterou je vrcholná Láska. To je 24 hodin denně v nové kvalitě. To je 24 hodin denně v lásce po proměně, po přechodu z vody ze studně na vodu života.

Voda spojuje a očišťuje. Bez vody neuděláte těsto, beton, půda bez vody se mění v poušť. Voda se nedá rozseknout. Voda spojuje od hlavy k patě, od A do Z (v Řecku, alfa – omega), spojení nebes a země. Od začátku do konce a od konce k začátku. Jan Křtitel se narodil Alžbětě a Zachariášovi.

Když chtěl král David rozšířit obřady k poctě Boží, ustanovil dvacet čtyři velekněží. Širším pokračováním příběhu bychom se dostali k Abiášovi, z jehož pokolení byl Zachariáš.

Dva Janové – Křtitel a Evangelista. V čem je Jan Kubiš narozený 24. 6.1913 pokračovatelem obou Janů ?

Druhý Jan patří mezi čtyři evangelisty (Marek, Matouš, Lukáš, Jan). Křtitel očekává toho, nad nímž je nebe otevřené, a smí ho ještě vidět. Evangelista mluví z otevřeného nebe, které je v Kristu zde. Křtitel noří do vody, aby vedl k novému životu. Evangelista prožívá smrtí zmrtvýchvstání. To jsou největší Kristova zjevení, v nichž jsou oba Janové zajedno – jako proroctví a splnění.

Zatímco Křtitel křtí vodou, Evangelista je již pokřtěn ohněm, „světlem světa“. Křtitel praví: Já to nejsem! Ale ten, který po mně přijít má! Připravuje mu cestu! I evangelista praví: Já to nejsem! Ten ve mně je tu! On se ve mně usídlil!

Jan Kubiš byl členem československé, Brity vycvičené, jednotky parašutistů, kteří se účastnili roku 1942 atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu.“ Jan Kubiš připravil cestu ke svobodě národa – k osvobození. Jenom Duch Svatý (síla života) je schopen nám vysvětlit hluboké myšlenky našeho Boha (veškerého bytí).

Jan Kubiš a ostatní parašutisté bojovali a umírali za lásku, prolévali krev ve jménu lásky, nikoli z nenávisti k Němcům, ale mysleli na vlast, na rodiny, na životy svých blízkých, proto měli po smrti výrazy svatosti a měli pomoc němých svědků. Lásce k bližním zasvěcený život je největší život. Nemůžu darovat víc než čas svého života někomu věnovaný.

Všichni Janové věděli, že „Dílo je vším, osoba zasvěcence ničím“.

Před každou velkou událostí, akcí přichází proroci a předchůdci. Když je dokážeme nacházet, pak teprve pochopíme i krásný příběh Jana Křtitele jako „archetyp“.

V příběhu Jana lze vystopovat nádherná poučení i pro naše současné jednání. Po zvěstování archandělem Gabrielem o narození Jana, Zachariáš oněměl. Projevil totiž pochybnost s ohledem na velikost slibovaného (neplodnost Alžběty a stáří Zachariáše). Aby se mohla stát dobrá věc, nesmí se šířit skepse a negace, což hrozilo v případě otce Jana. Vyšší moc mu v tom zabránila. Po narození Jana se otci řeč vrátila. K poučení patří i to, že víře se učíme v mlčení.

Jan Křtitel už je vlastně také láska, tak jako Ježíš.

Kristus a Jan umírají velmi mladí. Jan Křtitel ví, že jde na smrt, když jde do paláce Heroda Antipy, ale je mu to jedno, pravda je důležitější. Prošel už přechodem z vody ze studně na vodu života. Ví, že jeho úkol je splněný a už vůbec nelpí na životě. Realizoval Krista v sobě.

Poselství do budoucnosti. To je už o žití v lásce (o přechodu z vody ze studně na vodu života ) a on se přesně tak chová. Stejně pak i Ježíš Kristus, důležitost Jana Křtitele je obrovská. To on propojil (voda spojuje) pomocí křtu Ježíše se svatostí. On ji v Ježíši aktivuje.

Svatost je žít naplno božskou podstatu v sobě. Žít na svém životě kvalitu Boha a právě toto Jan v Ježíši probouzí, přivolává to na něj křtem. Je jen jediný smutek, nebýt svatý. Ze života JK a JK (Jana Křtitele a Ježíše Krista) vidíme, že pobízení ke svatosti nikdy není vděčná služba. Jan i Ježíš vědí, že svatost nikdy nemám ze sebe, ale mohu ji pouze zažívat, především ji lze žít i ve své vlastní slabosti a vím, že v tom jsem milovaný a zároveň ochraňovaný (Stvořitelem Otcem). Je potřebné si znova uvědomit, Svátost není nic jiného než odmaskovanost. Odmaskovanost funguje a současně s ní mi jde do života síla, odvaha. Odvaha o svatosti svědčit.

Zabydlela se ve mně odvaha. Odvaha je schopnost přijímat rány. „To, co se stane, je plodem něčeho jiného, co působí v našem srdci“.

Čím oba Janové jsou, říká i jejich jméno: IOANNES. Záleží na mluvě hlásek Toto jméno obsahuje tři nejčistší samohlásky. V Janově myšlení svítilo světlo Kristovo. Co k němu přistoupilo, bylo vnořeno do tohoto světla. Jeho osvícené myšlení sklánělo se jako nové uzdravující: Budiž světlo! Ke všemu, co chtělo žít. Kdo ve své hlavě silně rozezvučí čistou samohlásku I, pomůže tomuto světlu ke zrození.

V Janově cítění sídlil život Kristův. Svou duši dal Jan za příbytek tomu, koho kdysi sám pozdravil otázkou – Mistře, kde bydlíš? Kdo svou hruď takřka koupá v nejčistším A, kdo své srdce rozezvučí touto nejčistší hláskou, čistí svůj příbytek pro tento Kristův život.

Silný duch světa chce přebývat v celém našem těle, chce působit všemi našimi údy. Od srdce k ruce vlní se proud nové božské tvůrčí vůle. V hlásce O žije největší bolest, ale i nejvyšší radost. Z ní proráží do světa nejhlubší produševňující niternost.

Jdeme-li od I k A a k O, pociťujeme mocnou sílu, která chce z ducha vnést do světa velkou dokonalost. Můžeme se cítit, jako zahaleni touto silou, jež sídlí v pohyblivosti našich údů.

Kdo se dá naplnit světlem, láskou – životem, kdo se koupá v nejčistším božském jméně, kdo se jím posvěcuje, ja na cestě ke ztracenému slovu, vchází do chrámu Janova zasvěcení, stává se sám poslední a vlastní jánskou slavností.

V letní době je v člověku vnitřní spojující zápas se sluncem. Dvě slunce symbolicky spolu zápasí o člověka. Slunce venku a slunce uvnitř. To je životní pocit. Ve dnech 23. 4. a 24. 6. slunce začíná ubývat. Výrok z bible: „On musí růst, já pak menšit se“, tajemný odkaz na den Janova narození. To je nesprávné, a přece hluboce pravdivé. Slunce je velký Jan na nebi. Připravoval Kristovi cestu. Po tisíciletí vzhlíželi lidé ke slunci, vzývali v jeho světle božské spasení a připravovali se jeho denním zvěstováním na příchod Ježíše Krista.

Každé opravdové prožívání slunce vede k otázce. Kdo je slunce? Odpoví nám jako z naší vlastní duše. Ohněm se musíš stát sám! Ale ohněm zevnitř! Tak mluví třetí velký Janův výrok. Přijde někdo, kdo vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm!

Kde je oheň, který mě může zcela prožhnout duchem?

Tu nám odpovídá jiný hlas. Já jsem světlo světa.

Zde je Já, které září ve světle! Zde je světlo, které vychází v Já. V minulost – My ve slunci! V budoucnosti – Slunce v nás!

A každého roku přichází slunce a zkouší nás, jak v nás světlo zesílilo.

Jan a láska ruku v ruce jdou,
někdy je cestou rozpletou,
je však v lidech, jak bude dál,
dají-li se dohromady,
bude z nich zase pár.
Jan a láska u cesty stojí,
mějme v sobě světlo a lásku,
to je to, co je pojí,
jen tím se nerozdvojí

Text: Karel Pražský. Foto: Pixabay.com