NÁŠ MOZEK POTŘEBUJE, ABY NÁM BYL JASNÝ SMYSL TOHO, CO DĚLÁME

Všichni rodiče touží vychovat ze svých dětí vzdělané a šťastné bytosti. Světový trend svobodného školství tomu nahrává. Absolventi takového vzdělávání jsou úspěšní lidé, šťastní v tom, co dělají, lidé sociálně zralí a vyrovnaní.

NÁŠ MOZEK POTŘEBUJE, ABY NÁM BYL JASNÝ SMYSL TOHO, CO DĚLÁME

Text: Jana Nováčková a redakce, foto: freepik.com

 

Jana Nováčková vystoupila na letošním podzimním společenském setkání pro změnu paradigmatu pod záštitou institutu a spolku Adato*) na téma: vzdělávání a výchova. Jedné nejuznávanějších českých psycholožek jsme položili několik otázek ohledně potřeby transformace našeho školství.

Společností rezonuje silná potřeba změnit školství. Říkáte, že se zatím dějí jen nepodstatné změny.

Mnoho rodičů hledá pro své děti lepší školu, lepší vzdělávání. Většinou se orientují jen podle toho, co jim samotným kdysi ve škole vadilo. A to bývá především autoritativní chování dospělých k dětem, strach a nuda. Málokdo si dovede představit, že by vzdělávání mohlo vypadat nějak jinak než ve třídách, s jednotlivými předměty, kde všechno řídí učitel. Takže rodiče hledají víceméně stejnou školu, nejen proto, že většinou ani netuší, že existuje i jiné paradigma vzdělání, ale také, že v tom současném paradigmatu vnějšně řízeného vzdělávání ani nevidí významné ohrožení pro své děti. Jen si přejí, aby učitelé byli k jejich dětem laskavější a výuka byla zajímavější.

Pro stávající paradigma vzdělávání je podstatné, že děti nemají vlastně žádný vliv na to, co se jich týká. Pokud se něco ve školství mění, tak se to týká jen obsahu výuky (třeba informatika), připustily se kromě známkování jiné formy hodnocení (třeba slovní hodnocení), učitelé mohou používat i aktivnější metody výuky. To je tak víceméně všechno. Podstata (vnucování stejného obsahu ve stejný čas stejnou metodou stejně starým dětem) zůstává nedotčena.

V čem je tedy to ohrožení, o němž mluvíte?

Takto postavené vzdělávání odporuje tomu, co dnes víme o fungování mozku, odporuje poznatkům vývojové psychologie. A tím je vlastně i hodně neefektivní. Nemůže zohlednit individuální zralost jednotlivých dětí, ani jejich individuální dispozice.

CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V DVOJČÍSLE 12-01/2020.