O cestě do nitra s Tomášem Klusem

Šest velmi úspěšných CD, vyprodané koncerty a nakloněné publikum, nikdy neváhající si pobrukovat jeho písničky.

Setkali jsme se v den Tomášových narozenin. Byl usměvavý a veselý, doslova zářící. Šla z něj radost a pohoda a taková zvláštní síla. Neplánovaně a jakoby pod vyšší režií jsme se dotkli tématu rození se do tmy a d o světla, onoho fénixovského symbolu, známého mnohým z nás.

Tomáši, nedávno jste si dal roční pauzu, věnoval jste se rodině a hledání nových, nejenom hudebních směrů. Nyní se vracíte zpět do aktivit, chystáte mnoho koncertů a festivalů a také vyšlo vaše nové CD . Zajímáte se o filosofii a alternativní přístupy k životu. Zabýváte se zdravou stravou, vývojem lidské osobnosti a dokonce jste i absolvoval týdenní pobyt ve tmě.

Ano, dříve se lidé i zazdívali do jeskyní a pobývali tam a rozjímali. Já jsem pobytem ve tmě získal pocit, že jsem tam přišel k sobě, že ve mně tma vysvětlila temná místa.

Je známo, že i ve starém Egyptě se adepti chrámových škol mnoho let připravovali na duchovní postup a součástí toho byl právě i pobyt ve tmě. Co vy jste tím sledoval?

Pobyt ve tmě je dobrý v rámci seberealizace a cesty k sobě. V té samotě tam jsem si uvědomil, že jsem blbec, že jsem sobec, že strašně moc věcí ve svém životě podmiňuji sám sebou, vlastním prospěchem. V rámci
globálního vnímání dobra a dobrých lidí na tom nejsem zase tak špatně, protože jsem dobrý člověk, páč nikomu cíleně neubližuju, a to jak slovem, tak činem. Blbec ale jsem, protože myslím především na sebe. Když ráno vstanu, tak spíše myslím na to, jak je mně, a myslet bych přitom měl na to, jak je jiným lidem. A právě to jsem pochopil ve tmě a došlo mi, a za to samozřejmě můžou děti moje a moje žena, že cesta ke štěstí vede přes lásku k druhým lidem. A že je to velká práce, kterou na tom člověk musí udělat. Protože ono se lehce řekne, mějte ráda každého! Ale člověk potkává denně tolik lidí, které nemá rád už jenom proto, že jim někdo řekne, že ty lidi jsou divní. Už tahle bariéra toto překonat a zrušit v sobě nějaký předsudky, se kterými člověk předstupuje před jiné lidi, je obrovská práce! A já jsem trošku zvolnil v rámci nějaké ezoteriky v sobě, protože jsem zjistil, že je to jako ten new age vlna – je trošku nebezpečná. Člověka utvrzuje, že musí najít já, já a zase já! Já je tam spousta! Ty se vyřeš! Ty si udělej tohle! Ty pochop tohle a přijdi k sobě! Ale ta cesta k sobě znamená cestu k lidem!

A jak jste se tam cítil?

Měl jsem opravdu pár silných prožitků. Ale první dva dny, a to je vtipný, člověk fakt jenom spí. Ale ještě mně se stalo, že první den mě zastihla zpráva, že zemřel Michal Pavlata, což byl můj velmi blízký člověk, skoro adoptivní táta.

Tak to jste musel být velmi smutný?

Ano. Téma smrti se mnou v té tmě bylo. Přišel jsem ve svém životě o dost důležitý lidi, takže jsem si tam odžil nějaké hluboké vnitřní pocity. Ani ne bloky, protože jsem nikdy neprožíval nějaké trauma ze smrti a ani nemám ze smrti strach. Spíše je ve mně taková zvědavost, protože když člověk zemře, Buddha otevře oči. A mám
pocit, že to tak je, že člověk to tak uvidí. A já bych na to byl rád připravený. Když se člověk vcítí do myšlenky, že třeba smrt na něj může prakticky čekat kdekoliv a kdykoliv, tak obrovsky zpokorní vůči životu samotnému! Začne si života opravdu vážit a začne ho prožívat! A to je vlastně jedna z věcí, která mne baví na tom, co člověka dostává k sobě. Jsou to jednoduché metodiky uvědomění si vlastní konečnosti.

Chcete si přečíst celý rozhovor? Kupujte letní dvojčíslo Nový Fénix na novinových stáncí a nebo si objednejte předplatné ZDE.

Foto: David Podrabský, Petr Hricko