OD AURY SVĚTCŮ PŘES INVAZI ISLAMU DO EVROPY

Nejprve trocha vysvětlení. Víme, že na lidstvo působí kladně  i záporně dvě odpůrčí mocnosti: Lucifer (přináší zalíbení v předčasném úniku člověka do duchovna, v pohodlnosti, slávě, v efektní okázalé duchovnosti, v póze svatosti, v pýše, plytkém nadšení,  v zamilovanosti do vlastních mylných představ…), a Ahriman připoutávání ke hmotě, přízemnost, finančnictví, technika, stroje, zmechanizování všeho…, vede k materiální pohodlnosti, odvádí od tvůrčí činnosti). Lucifer působí vzhůru, Ahriman dolů do hmoty. Oba působí v našich nitrech a my bychom měli zrát k bezpečnému středu mezi nimi. Středem je harmonie Kristovy moudrosti, lásky a vůle.

Oba působí protikladně, tedy se „přetahují“ o lidstvo, ale v obdobích při celých tisíciletích, tedy i kolem roku 2000 (nejde jen o rok 2000, ale o několik let až desetiletí před i po), působí oba současně, společně. Tedy: v normálních dobách působí Lucifer a Ahriman proti sobě. Na přelomu tisíciletí, tedy v rytmu 10 x 10 x10 pracují současně. Bývá to nejtěžší období pro lidstvo, protože se snaží člověka uchopit společně. Příkladem mohou být některé projevy hnutí New Age a jemu podobných: luciferské vlivy usilují o předčasné, nepodložené zduchovnění, o nezralý únik k duchu – a zároveň ahrimanskými vlivy se tu zabředá do komerční pseudoesoteriky, do mechanických prostředků k léčení atd. Ne náhodou se tyto praktiky vyvinuly přibližně na přelomu tisíciletí. Společné působení obou sil vidíme dnes markantně i v tom, co se týká nás všech, aniž bychom si to uvědomovali: Ahriman umožňuje stroji, technikou, mechanizací a automatizací zkracovat pracovní dobu a zmnožovat volný čas. Hned za ním čeká Lucifer se svými nápaditými lákadly, jak volný čas bezúčelně využívat. Bere režii našich zábav do svých rukou.

Výrazným Luciferovým nástrojem na poli náboženství ve světovém měřítku je od počátku islám. Prožijeme tedy – předpovídal už roku 1990 antroposofický badatel prof. B. Lievegoed – znovuoživení islámu. Vidíme dnes, že jeho pokus o expanzi i do tradičně křesťanských, zejména evropských zemí již nastal. Ahrimanovým nástrojem na zemi jsou marsičtí démoni, kteří mají své neviditelné centrum působení uprostřed Mongolska.

Oboje mocnosti může přemoci aura zasvěcenců, kterým se kdysi říkalo světci. Uveďme dva příběhy z historie: Příběh první: dříve se vliv těchto marsických démonů odehrával jen v Číně. To můžeme sledovat v análech. V době po Kristu chtěli Mongolové postoupit až do Evropy. Tato aktivita se probouzí v letech 350 – 450. Attila, vtrhnuvší do Evropy, se usazuje v Uhrách. Chce dobýt Evropu. Římané vysílají své legie a k první srážce dochází na Marně. Attila je zatlačen, ale není poražen. Přejde Alpy a zatímco Římané jsou stále usazeni ve Francii, táhne před brány Říma. Slibuje svým mužům, že srovnají Řím se zemí. – Pak proti němu vystoupí papež Lev II., v ornátu a s křížem v ruce. Legenda říká, že v ten okamžik měl Attila vidění archanděla Michaela na velkém bílém koni nad mraky. Nevíme, co je na tom pravdy, ale je skutečností, že Řím se zemí nesrovnal a že se své vojsko rychle vrátil do Uher. Půl roku poté zemřel a do roka nebyl v Evropě ani jediný Mongol. R. Steiner k tomu říká, že Attilovi muži byli posedlí marsickými démony. Měli moc, protože ostatní měli strach. Avšak: v okamžiku, kdy se zjevil velký zasvěcenec v Kristově světle, začali démoni prchat a útočníci jako by se probudili ze snu! Přepadla je hrůza: Co tady děláme v cizí zemi, jsme malá skupina, obklopená nepřáteli! Rychle zpět!

Příběh druhý – o 800 let později: Od roku 1150 jsou Mongolové neklidní. Moc získává mladý chán, později nazývaný Džingis Chán. Ovládne celé Mongolsko. Tomu předcházela vlna strachu. Číňané vystavěli proti jeho útokům velkou zeď, ale ta také nebyla silnější než odvaha jejich obránců. Co dělá Ahriman? Marsičtí démoni předesílají strach a když Džingis Chán a jeho strýc Kublaj Chán stojí před čínskou zdí, obránci prchají. Démonický Mongol mohl bez zábran vtáhnout do Číny. Zpustoší i část Persie, táhne do Řecka a  jižního Ruska. Rozhodne se, že Západní Evropu dobude velkými nájezdy, jedním přes Uhry a druhým přes Slezsko. Severní vojsko stojí v roce 1241 u Vratislavi. Slezští rytíři a všichni, kdo se mohli pohybovat, táhli proti Mongolům do pole, ba i opat von Leubusz nasedá ještě v 94 letech na koně. Nikdo z obránců nepřežil. Brána do Evropy byla Mongolům otevřená. Každý se domníval, že už je vše ztracené. – Nebylo. Den poté šla na bitevní pole svatá Hedvika hledat své příbuzné. Poznává je, protože každý z jejich rodu měl na nohou po šesti prstech. Hedvika byla tetou Alžběty Duryňské a byla rovněž křesťanským zasvěcencem. Také zde to byla světelná aura křesťanských zasvěcenců, která dohnala démony k útěku. Po Mongolech ani památky. Vrátili se na koních a po třech měsících nebyl západně od Mongolska ani jeden Mongol. Bylo tomu zde stejně jako v Římě: poté, co Římané zvítězili v bitvě, nastává jakoby probuzení ze snu a Mongolové s úprkem opouštějí Evropu.

A dnes? Začíná třetí příběh ohrožení Evropy. Lze vypočítat, že další perioda aktivizace démonů je či bude mezi roky 1950 – 2050. Podle tvrzení Lievegoeda z roku 1990 se bude až do přelomu tisíciletí vše odehrávat v Asii, pak to nějakou formou přejde na Západ. Podle toho bychom zde pak měli nejen zaktivizovaný islám, ale také Mongoly, posedlé démony. To první už nastává. Zajímavé je vyjádření Rudolfa Steinera již z roku 1924 ve Vratislavi, podle kterého čeká lidstvo velký rozpor mezi Čínou a Amerikou. „Zda půjde přes Evropu nebo přes Tichý oceán, to je otázkou. Evropa může doufat, že se to bude dít přes Tichý oceán.“  A jaká bude nyní ochrana? Opět bude záležet na tom, zda bude Evropa vyzařovat dostatek křesťanského světla.

První symptomy osudové křižovatky lidstva tu již jsou. Z nevýznamných šachtových věží v pouštích se staly mohutné arabské naftové státy. V konfliktu v Zálivu dobyla západní aliance Pyrrhova vítězství! A Čína? Mao Ce-tung byl za japonské invaze odražen v boji o  hegemonii v Číně. Tu podnikl tažení do Severní Číny (poblíž Mongolska). Co tam dělal? Nechal se inspirovat marsickými démony, vrací se jako marx-leninista, utužuje komunistický teror a prosívá a pustoší hmotně i morálně celou Čínu. Stará kultura byla zničena, knihy spáleny, chrámy rozbořeny, umělecké poklady znehodnoceny, zemřely miliony lidí – kulturní revoluce jednoho hrozného muže. Tak hrozní mohou být jen marsičtí démoni. A přece to jsou jen předchůdci.

Budeme-li uvažovat o spojeném působení Lucifera a Ahrimana až do současnosti, tedy krátce po přelomu tisíciletí, pak vidíme v Číně zřetelně spojení démonické levicové ideologie Lucifera s hmotařstvím Ahrimana. Můžeme si klást i otázku, co může vzejít ze zaplavení světa výrobky expandující čínské ekonomiky počátkem 21. století, když se v Číně kombinuje démonická komunistická idea, zavedená Maem, s brutální formou ahrimanské ziskuchtivosti, která předčí i bezohlednost za dob otrokářství. Nejkrutějšími utlačovateli jsou aktivní členové komunistické strany, vracející v podobě celých rodových podnikatelských gangů zemi do poměrů otrokářství.
A opět – rozhodující bude duchovní situace v Evropě! Proto je naším úkolem, abychom zde vybudovali esoterní křesťanskou síť. To by měla být naše starost. Podaří-li se nám to, budou démoni odpuzováni, nebo když sem přece jen přijdou, pak se zaleknou. Je úkolem zejména  přátel antroposofie (esoterního křesťanství) i těch, kteří k němu teprve směřují, vytvořit křesťanskou mentální infrastrukturu. Tím bude atmosféra prozářena křesťanským světlem. Toto světlo nevidíme, ale démoni se ho zaleknou. Děla je nebudou moci zadržet, avšak zadržet je může křesťanská infrastruktura. Případný další křesťanský zasvěcenec může působit pouze tehdy, bude-li existovat křesťanská základna. Sotva zde pomohou vnější církve a školy. Porozhlédněme se sami, opusťme na chvíli svůj často podmračený nebo nihilistický vztah k současnému světu, a hledejme kolem sebe. Lievegoed uvádí, že můžeme najít třeba továrnu, v níž budou snad tři nebo čtyři lidé aktivní a porozumí něčemu z toho, oč usiluje duchovní věda. Na dotaz, záleží-li na společenství nebo na jednotlivci, jako tomu bylo u  Lva II. nebo u Hedviky Slezské, Lievegoed odpověděl: Lev a Hedvika nebyli sami. Poté co prozářili zemi křesťanským světlem, elementární bytosti byly takřka zkřesťanštělé. Byla  to jedna osoba, která to provedla, ale struktura existovala jak pro Lva v Římě, tak pro Hedviku ve Slezsku. Hedvika založila klášter a ovlivnila intenzivní duchovní život.
Může tomu tak být i dnes, na počátku nového tisíciletí. Je to jediná cesta. Když Rudolf Steiner hovořil před sto lety o budoucnosti, pak hovořil o jakémkoli možném vývoji. Ve svobodě lidí tkví, že mohou vyvolat jedno nebo druhé. Nyní je naším úkolem v Evropě, abychom založili živou křesťanskou infrastrukturu (nezávislou na církvích): všude založit malé či větší aktivity, kde se bude  intenzivně duchovně pracovat. Pak vytvoříme základ naší budoucnosti ve velkém duchovním boji a tříbení, v němž se nacházíme! A že jsme slabí, že nemáme možnosti? Je to jen na nás! I v naší zemi může pro nás v tichosti dál platit výstižné heslo z Listopadu 1989: Kdo, když ne my? Kdy, když ne dnes? Václav Havel byl “šílenec“, který uprostřed lži a totality o cosi pravdivého pro lidi usiloval, a to pouze z principu. Pravda, láska, svoboda jsou hodnoty samy o sobě, netřeba je zdůvodňovat. Cítil nutnost mluvit a žít pravdu. Nevěděl, že to tu „rupne“ a že tedy bude zbaven této tíže, nevěděl nikdy, kolik let vězení dostane a zda se z něho vrátí. Dnes se již nemusíme nechat zavírat. Snad je to i tím těžší. Můžeme svobodně beztrestně kritizovat, tedy to z plných plic udatně činíme. Bohužel jen směrem ven, nikoliv u sebe. Chceme změnu od někoho.

Pravá duchovnost se rodí z živé praxe, snad tápavě, nejistě, ale poctivě, trpělivě, s vírou, nadějí a láskou. K duchu nevedou cesty ve stylu – řekni mi, jak mám držet ruce při nabíjení se energií ze stromu, dej mi bio-dynamický kalendář správného výsevu a já budu sít, řekni mi ke komu a jak se mám modlit, ani paranoidní vyhledávání důvodů, jak je ten svět ošklivý. Režisér Jiří Menzel o naší současnosti napsal: „Těm, kteří neuměli včas naskočit do podnikatelského rychlíku, nezbylo, než s pozice pozorovatelů poukazovat jen na šlápnutí vedle a o úspěších pak cudně pomlčet. Dali se dohromady s partou rudochů a jiných pouličních křiklounů a dokázali vnutit národu názor, že je všechno špatně. Za pomoci televize a jiných médií, pro které je špatná zpráva tím zajímavější, čím je horší, se dokonce podařilo, že hodně lidí s krátkou pamětí je schopno věřit, že za bolševika bylo líp.“ Protože jdu rád „proti proudu“,  udělejme malý „trucpodnik“ a ve všeobecné nihilistické vřavě na téma, jak je všechno špatně, uveďme několik náhodných hezkých drobností, jakých jsou kolem nás stovky, jen je chtít vidět.

Tak jako byla výše zmínka o továrně s několika niterně aktivními zaměstnanci, pamatuji na někdejší úřad s několika podobnými, kteří neviditelně prosvětlovali celé okolí. Dokud v něm byli, lépe se tam dýchalo.

Vím o neuroložce, která vystudovala ještě antroposofickou a holistickou medicínu a prosvětluje celé okolí, pacienta bere jako partnera, osvěží ho a naplní radostí a nadějí. Bere si jeho potíže za své a nechá ho, aby si vzal za své její radost a naději.
Vím o vyučující na Jihočeské univerzitě, která, aniž by zevně agitovala, dává studentům ten nejúžasnější vklad pro životní prostředí, nebo provází návštěvníky po své ojedinělé biozahradě.
Věděl jsem o vedoucí odboru alternativního školství na jednom KÚ, která pomohla ledasčemu.
Znám úředníky, kteří, pokud to jde, pomáhají bezradným lidem u přepážky a od kterých si odnášíme hřejivý pocit sounáležitosti se zástupci státní instituce, kterou potřebujeme.
Podle zahraničního sledování máme nejčistší záchodky u benzinových pump v celé EU. Podle Eurostatu byla v r. 2015 Česká republika zemí, ve které z celé EU nejméně hrozila chudoba a sociální vyloučení pro obyvatele měst.

Vím o architektovi, který se zájemcem o projekt modeluje jeho představy, oba nad prací hloubají, nechávají ji zrát, až je na konci dům, kde se dobře bydlí a který si zájemce nejprve vysnil a vymodeloval.

Vím o ředitelích organizací, od porodnic, kde se vstupuje do tohoto světa, přes waldorfské školy, až po zdravotně sociální zařízení, kde se vstupuje do onoho světa, a tito ředitelé, aniž by vykřikovali cosi o přepracovanosti nebo že jsou „na mrtvici“, jen lehce korigují dění věcí do správných kolejí, a druzí, zejména zaměstnanci, „pouze“ potřebují jejich duši, jejich auru, potřebují vědět, že tam jsou. Rozsvěcují jejich prostor.

Vím o nakladateli, který…, ale co bych se rozepisoval, dosaďte si sami. Každý ze čtenářů jistě ví o někom podobném. Z takových lidí pak vycházejí i nitky, které se mohou podílet na oné křesťanské „infrastruktuře“, o které jasnozřivě hovořil prof. Lievegoed.

A konečně: Víme někteří o tom, jak se společnými silami, sesednuti do pomyslného kruhu při občasných seminářových setkáních, dostáváme do důvěrné blízkosti výroku – Kde jsou dva či tři atd. ve jménu mém, jsem mezi nimi. Nejde tu o mentalitu čajového dýchánku, ani o chtivost energetického nabití pro sebe, ani o povalování se v pocitu výlučnosti nás duchovních. Občas se ale zadaří pociťovat i vyšší požehnání, snad se malinko pootevřou nebesa s novým živým poznáním, které proudí přímo do niter. Nezáleží na tom, kdo  diskutuje, nebo zda aktivně mlčí.  Jistě, že jsou různé stupně pokročilosti. Někteří si na pokročilost jen hrají, jiní jí žijí. Mějme úctu k pokročilejším, avšak i naději, že každý máme svůj úkol i své možnosti zrání a působení pro svět. I zrání těch, kteří jsou bez možnosti setkávání, je významným úkolem, který se integruje do duchovního organismu naší vlasti, Evropy i světa. S použitím myšlenek prof. Lievegoeda jsem se zde snažil konkrétněji ujasnit, jak může být naše poctivé úsilí bezprostřední součástí světového dění, i kdybychom neviděli ovoce.

Text: Karel Funk foto: pixabay.com