P o v í d k a   ♥   nejen pro adventní čas

SLAVNOST LIDSKÝCH SRDCÍ

Ačkoli se mi ten sen zdál už před mnoha lety, dodnes na něj nemohu zapomenout. Byl natolik skutečný, že jsem ještě dlouho po probuzení přemítala o tom, zdali jsem skutečně vzhůru, a tak nesmírně naléhavý, že jsem o něm přemýšlela několik dalších měsíců…

Na rozlehlém náměstí pokrytém tenkou vrstvou třpytivého sněhu jako bělostným aksamitem zářil vánoční strom. Jeho koruna sahala až do nebe a mohutný kmen dával tušit majestátnost, s níž se tento symbol nejkrásnějších svátků v roce tyčil jako bezpečný maják vstříc zbloudilým a vysíleným mořeplavcům.

Opodál se nacházel dlouhý stůl, na kterém stály stříbrné mísy s nádherným svěžím ovocem, proutěné ošatky plné ořechů a broušené džbány s vínem barvy ranních červánků. Středem stolu ubíhala dlouhá řada zapálených svícnů, které svým hřejivým světlem vítaly všechny příchozí a přívětivě zvaly k účasti na této nevšední slavnosti.

Pozvánka k nevšední hostině

Když v tom se hvězdy začaly k sobě přibližovat. Záře rychle přibývalo, až se obloha změnila v nekonečný oceán světla. Potom se nebe po obou stranách vyklenulo a nad hodovní síní se vztyčil přenádherný chrám. Dveře se otevřely a dovnitř začali proudit první příchozí. Jejich výrazy však nijak nesouzněly se slavnostní atmosférou. Mnozí z nich se tvářili vystrašeně a zasmušile, byli pobledlí a zvrásnění mnoha hlubokými rýhami, které jim do tváře vepsalo utrpení. Někteří neměli ani dost odvahy přiblížit se ke stolu a rozpačitě postávali opodál. K těm pak přilétali andělé, aby se jich láskyplně ujali. Konečně byl dlouhý stůl obsazen do posledního místa…

Tu teprve se lidé začali rozhlížet kolem sebe a poznávat ty, kteří seděli poblíž. Hodovní síní proběhla vlna vzrušených hlasů, výkřiků a povzdechů. Při této hostině totiž neplatil obvyklý zasedací pořádek, jako tomu bývá běžně při slavnostech, kde si sedáme blízko svých přátel nebo známých, s nimiž si dobře rozumíme. Bylo tomu právě naopak. Otec seděl vedle dětí, které kdysi opustil a ponechal jejich osudu. Tyran strnule dosedl vedle své oběti. Zranění a oklamaní se ocitli tváří v tvář svým zrádcům…

Tváří v tvář vlastním stínům

V sále zavládlo přímo elektrizující napětí. V lidech se začaly probouzet dávno zapomenuté emoce a vzduch divoce jiskřil výboji stěží zvladatelných vášní. Hvězdy na okamžik pohasly a plameny svíček se povážlivě zachvěly v závanu bolesti, který se přehnal hodovní síní jako ledový uragán. Hudba utichla, světlo v sále potemnělo, svícny se zhroutily a na ubrus dopadly krůpěje rozlitého vosku. Lidé seděli nehybně na svých místech, zkamenělí strachem a nečekaným poznáním. Staré rány se znovu otevřely. Stříbrné hodiny pod chrámovou klenbou odpočítávaly čas. Vteřinu po vteřině, den po dni, rok po roce, vzpomínku po vzpomínce. S každým úderem se srdce přítomných prudce zachvěla. Mnozí stanuli tváří v tvář své nejhorší noční můře, domnělému nepříteli, jemuž se bojí pohlédnout do očí – sobě samým.

Hostie nesmrtelné lásky

Potom se však znenadání rozevřela chrámová klenba a dovnitř vlétla drobná hvězdička. Chvilku neslyšně kroužila vzduchem a pak usedla na špičku vánočního stromu. V ten okamžik se znovu rozzářila všechna světla v sále. Svíce vzplanuly a andělé vznášející se pod kopulí chrámu zachytili ztracený nápěv svátečního žalmu. Hvězdička zářila stále silněji a po chvíli se její světlo rozšířilo natolik, že začalo volně stékat po větvích stromu jako zlatý vodopád – třpytivá řeka, která se vydává na svou odvěkou pouť od pramene k neznámým dálavám a nese s sebou vláhu, naději a požehnání.

Světlo stále sílilo a jeho paprsky si razily cestu mezi přítomnými hosty. Něžně se dotýkaly jejich srdcí a z očí jemně strhávaly závoj zapomnění. Andělé se usmívali a z jejich očí promlouvala láska. Lidé skoro nedýchali, omámení zázrakem, jehož se právě stali svědky. Oběť pohlédla na tyrana a poznala v něm stín své vlastní slabosti a zoufalého strachu, s nímž kdysi pozvedl ruku ke smrtící ráně… Muž poklekl před svou ženou a hořce zaplakal při vzpomínce na všechny ztracené dny, kdy bylo ještě možné vzkřísit hynoucí lásku, kdy ještě žila naděje…

Očistná síla poznání

Těžko říct, jak dlouho lidé stáli a upřeně hleděli do očí těm, které kdysi zavrhli a navždy odsoudili do propasti zapomnění. Možná jen pár vteřin, možná hodinu a snad i celou věčnost.

Náhle se však atmosféra v sále začala měnit… Tváře přítomných se projasňovaly, stávaly se zářivějšími a půvabnějšími. Lidé jako by najednou omládli, tu a tam se objevily první stopy úsměvů. Stáli tu a hleděli si do očí v bytostné touze obejmout jeden druhého. Pohladit ho, potěšit, vyjádřit svou účast třeba jen letmým úklonem hlavy, malým vstřícným gestem, o němž netušili, že jsou ho ještě vůbec schopni.

Sálem zazněly vzrušené hlasy. Slova radosti a dojetí, úlevné povzdechy, výkřiky nadšení… Poté chrám zalila čarokrásná bílá záře, jejíž paprsky na pár okamžiků všechny oslnily. Po chvíli se světlo tiše rozplynulo a jeho třpytivý odlesk se vtělil do drobné hvězdičky, která se jemně mihotala na samé špičce vánočního stromu. Lidé vydechli překvapením…

Hodovní síň se proměnila v rajskou zahradu a přítomní spatřili skutečnou podstatu svého niterného lidství. Lásku, kterou nelze zničit, zlomit, ani umlčet. Nesmrtelnou lásku, která je věčná a schopná odolat všem nástrahám pozemského bytí. Lásku, která nikdy nevyhasne a má v sobě sílu miliardy sluncí zářících napříč vesmírem… Ve chvíli, kdy všichni přítomní pochopili tuto odvěkou pravdu, zavládl v jejich duších mír.

Naděje na zázrak

Kéž by se tato nádherná vize stala skutečností…

Vánoční svátky jsou tou nejkrásnější slavností lidských srdcí, která se v tento čas otevírají víc než jindy. Nechť se naše myšlenky promění ve světelný proud láskyplné modlitby, jež dokáže obejmout všechny, kteří po její náruči nejvíc touží. Možná se pak na okamžik staneme svědky skutečného zázraku – na špičce našeho vánočního stromku zazáří drobná hvězdička, úlomek oné čarokrásné hostie ze slavnosti v nebeském chrámu. Malý a nepatrný, pouhým okem neviditelný, a přece silný natolik, aby uzdravil celý svět…

Návrat k sobě samým

Je krásným zvykem ponechat u svátečního stolu jedno místo volné pro náhodného kolemjdoucího, který nečekaně zavítá do míst poblíž našeho domova… Význam tohoto starobylého vánočního obyčeje je však možné vnímat i symbolicky. Přizvěme si ke slavnostní hostině své druhé „já“, na které se už dlouhá léta snažíme zapomenout, neboť věříme, že není hodno naší pozornosti. Usedněme ke stolu s vlastním stínem a nechme jej omývat zlatými paprsky nebeské hostie, až se jeho temná silueta stane čistou a průzračnou a nakonec zmizí docela. Rozplyne se ve světle nekonečné lásky a my opět v hloubi duše pocítíme dávno ztracený klid a tichou vnitřní radost. Radost, kterou jsme zažívali krátce před svým zrozením, kdy jsme sami sebe vnímali jako celistvou bytost, čistou a dokonalou, včetně všech existujících protikladů. Bytost, kterou stvořila láska. Bytost k lásce stvořenou…

Text: Zdeňka Jeníčková