Rozhovor s Jaroslavem DUŠKEM – DÍVEJME SE S DĚTMI DO NEBES

Text: Hana Poltikovičová, publicistka, Foto: Viliam Poltikovič

V soukromí i na jevišti je vtipný jako málokdo, napojen na jiné dimenze a světy. Přitom labužnický, smyslný, praktický, pevně zakořeněný v zemi a s obrovským rozměrem pro vše lidské. Jeho síla koresponduje s astrologickými znameními, ve kterých se narodil: Býk, Buvol, Jaguár.
Síla se smyslem pro jemné a krásné. Patří k těm, jejichž umělecký talent současně doprovázejí vlohy pro matematiku a logiku. Když se ho kdosi zeptal, jestli svým podivínstvím či filozofickými úvahami drtícími zajeté společenské struktury dnešního světa nepřichází o známé a přátele, odpověděl, že právě naopak.
Přicházejí za ním lidé, kteří se se svým vlastním bláznovstvím či vnitřním světem nemají komu svěřit.

Vnitřní svět Jaroslava Duška přiblížil režisér Viliam Poltikovič v celovečerním dokumentu „Zrcadlení tmy“.

Kde se bere improvizace? Co je to za stav, když se daří? Otevření, napojení?

Myslím, že nejblíže to vystihuje slovo inspirace. Tedy in-spirace, neboli vdechnutí. Počkáš a ono to přijde. Ať je to informace, vizuální vjem, cokoli…
Praktikováním, opakováním se schopnost prohlubuje, je to jako se vším. Teorie jsou hezké, ale k ničemu. Stejně se nakonec všechny sejdou ve středobodu laskavosti, vnitřního klidu, stavu bez myšlenek… Ať tam jde člověk odkudkoli, je to jedno. Podstatné je, že to člověk prostě udělá. Dopřeje si onoho stavu vnitřního klidu. A nenechá se vykolejit vábničkami.

Co je to strach a jak s ním pracovat?

Strach nastává málokdy v momentě opravdového ohrožení. A ukazuje se, že když situace ohrožení skutečně nastanou, člověk strach nemá. Zdá se, že strach jsou spíš myšlenkové konstrukty působící v bytosti jako zapouzdřené poloautomatické názory vyvolávající reakce často na něco, co člověk vůbec nezná a co nezažil.

Stav strachu bychom mohli označit jako určitý zmatek, který oslabuje člověka a jeho přirozené síly. Někdy se lidem plete obezřetnost, bdělost a strach. Můžeme věci zkoumat, promýšlet, neskákat do nich bezhlavě. Ale nepotřebujeme cítit strach a pěstovat si ho, protože je to naučená myšlenková forma, která nemá se životem nic společného. Když ji člověk odloží tím, že opustí myšlenky na strach a soustředí se na životní esenci, zjistí, že je naživu. Strach nepomáhá být naživu, ale vykolejuje. Přesuňme tedy pozornost jinam, soustřeďme se na klid. Racionálnější typy to asi musí víc promýšlet. Ale velice účinným prostředkem v této situaci je klidné pozorování.

Hezky je to vidět na vztahu rodičů a dětí. Jakmile si rodič naprogramuje nevíru ve schopnosti dítěte, tedy když se bojí, že dítě něco nezvládne, tak vlastně nedovolí dítěti, aby rozvíjelo svoji sílu. Přitom děti mají například obrovskou schopnost samouzdravení, pokud jim to rodiče dovolí a neprojektují si do nich svoji vystrašenost.

Co mu přijde absurdní na fungování naší civilizace?
Co se mu líbí na ženách?

Odpovědi na tyto otázky a mnoho dalších najdete v zimním dvojčísle Nového Fénixe 12-01/2020.

JAROSLAV DUŠEK
Český herec, divadelník, mystik a filozof, propagátor toltécké filozofie. Narodil se 30. dubna 1961. V soukromí i na jevišti je vtipný jako málokdo, napojen na jiné dimenze a světy. Přitom smyslný, praktický, pevně zakořeněný v zemi a s obrovským rozměrem pro vše lidské. Jeho síla koresponduje s astrologickými nameními, ve kterých se narodil: Býk, Buvol, Jaguár. Spoluzaložil divadlo Vizita, které je postaveno na čiré pódiové improvizaci. Dušek je velkým propagátorem slavné knihy Dona Miguela Ruize Čtyři dohody. Stejnojmenné divadelní představení hraje v pražském klubu Lávka přes deset let a stále má vyprodáno. Právě dokončil svou druhou knihu První dotek, kterou čtenáři určitě ocení.