ROZHOVOR S LUCIÍ KÖNIGOVOU: Vychovejme nejprve sami sebe

Vychováváme své děti správně? Jaké děláme chyby a jak se jich vyvarovat? A jak naše vlastní dětství ovlivňuje naše rodičovství? To jsou otázky, které si klade většina rodičů. Lucie Königová, koučka a autorka knihy (Ne)Gramotný rodič, říká, že to první s čím musíme začít při výchově dětí, jsme my sami.

ROZHOVOR S LUCIÍ KÖNIGOVOU: Vychovejme nejprve sami sebe

Jak neselhat jako rodič?

Tím nejlepším rodičem budu tehdy, když budu plně sám sebou. Žít vědomě, v souladu a v lásce se sebou, svým životem a svojí pravou podstatou. Budu následovat své vize a nezrazovat sebe. Tím se stanu skvělým vzorem, inspirátorem a průvodcem na cestě k dospělosti, pro mé děti. Začít tedy jako dospělí musíme nejdřív sami u sebe, pokud nechceme selhat jako rodiče. Často se jako rodiče snažíme vychovávat děti. Vidět a opravovat jejich nedostatky. Kontrolovat je, diktovat jim, poučovat je, co mají, musí a nesmí dělat. Často nás i rozčiluje, jak se naše děti chovají a co dělají. Ale ony jsou jenom naším zrcadlem. Ukazují nám naše vlastní nedostatky. Jsou tím, co jsme my sami. Co u nás vidí, slyší, co cítí, v čem žijeme, jaké prostředí tvoříme a jak nám v tom samotným je, to vše se projektuje do našich dětí. Z toho všeho se naše děti učí.
Jako rodič neselžu právě i tím, že budu vědomý. Vnímat své děti jako velké učitele, kteří mi přišli do života, a společně vedle nich budu růst, rozvíjet se a dozrávat v moudrou bytost.

Jaká je vlastně v Česku výchova? Dá se to nějak zobecnit?

Určitě je v Čechách mnoho směrů výchovy. Nejvíc vnímám, že bohužel stále převládá převzatý, klasický způsob výchovy, která se používala v předchozích generacích v našich zemích. Mnoho dospělých automaticky kopíruje dál nastavení, které bylo v jejich původní rodině. Rodič je pevná, přísná a omezující autorita, která má potřebu o všem rozhodovat, mít poslední slovo a držet nad dítětem moc. Pevné hranice, zákazy, příkazy a dítě jen poslouchá pokyny a vůbec nemá příležitost rozvíjet svůj potenciál. Umocňuje to pak i školský systém. Jako by se dospělí v tom shonu života nestačili kolem sebe ještě rozhlédnout, zdali stávající doba potřebuje opravdu stále „poslušné ovce”, a nebo již zdravě sebevědomé jedince, kteří společnost dál posunou.
Pak se objevuje druhý extrém, který se nechal ovlivnit různými proudy volné výchovy ze západu a ten je zase přístupem k dětem téměř bez hranic. Rodiče nechávají své děti růst ve svobodě, ale pak to dopadá, že rostou jako dříví v lese. Děti pak nemají v sobě ukotvené zásadní návyky, hranice, jistoty. Hledají, čeho se uchopit. Často bohužel i nevhodné party nebo se zapomenou ve virtuálním světě počítačových her, který má nějaká pravidla, systém, cíle, za kterými si jdou, protože v tom reálném jim to smysl nedává. Rodiče je nevedou, nespolupracují s nimi a děti se v tom „plácají”.

Častým argumentem dnešních rodičů je, že nemají kvůli práci, povinnostem a koníčkům dětí na sebe navzájem čas. Jak se na takový argument díváte?

Vnímám ho, že nepochopili podstatu svého života a jednotlivých životních rolí a důležitost rovnováhy. Vyváženost ve svých rolích v jednotlivých oblastech je nesmírně důležitá. Ve vztazích, v rodině, v rodičovství, kde mají děti pro náš život, jeho hlubší smysl velký význam. Přímo mu dávají přesah, když to vše správně uchopíme. Společně trávený čas, kvalitně vědomě, je prospěšný nejen pro děti, ale také pro nás. Čas na sebe, své blízké je důležitá součást života. Přímo nezbytná. Je to zdroj regenerace, motivace, energie, inspirace, stabilita, zázemí, bezpodmínečná láska, kreativita, apod. Když to všechno pochopíme a správně uchopíme, tak dokážeme být následně mnohem úspěšnější i ve své profesi. Nabitá energie se nám vrátí i ve větší finanční hojnosti. Pokud jsme zapadlí jenom v roli zaměstnance, podnikatele a žijeme jenom svojí profesí a s ní spojenými úkoly, maily, vyřizováním požadavků a dalšími pracovními povinnostmi, tak jsou naše energie velmi nízké. Jsme vyčerpaní, za čas vyhoříme a zůstaneme malí a budeme schopni tvořit jenom malé věci, vydělávat malé peníze a budeme běhat dokola, jako křeček v kolečku.

Text: Petra Martínková, Foto: Lucie Königová