ROZHOVOR S PROF . MUDR . STANISLAVEM GROFEM – EXKLUZIVNĚ PRO ČASOPIS NOVÝ FÉNIX

Prof. MUDr. Stanislav Grof je psychiatr českého původu s více než šedesátiletou zkušeností ve výzkumu léčebného, transformačního a heuristického potenciálu změněných stavů vědomí. Je jedním z nejvýznamnějš ích myslitelů současnosti a také jedním ze zakladatelů a hlavních teoretiků transpersonální psychologie. Získal i čestné ocenění za průkopnickou roli v historii tohoto vědního oboru od As ociace pro transpersonální psychologii (v roce 1993), prestižní ocenění Vize 97 od Dagmar a V áclava Havlových v P raze (2007), a cenu Toma Vernyho za stěžejní přínos k rozvoji prenatální a perinatální psychologie (v roce 2010).

Vaše maminka (paní Marie) byla vzácná žena, měla jsem to štěstí, že jsme se znaly. Jaké byly zásady její výchovy, že vás i vašeho bratra Pavla tak dobře připravila do života?

První, co mě napadne, je bezpodmínečná láska, kterou nás zahrnovala po celý svůj život, až do samé smrti. Byla velmi nesobecká a dávat bylo pro ni mnohem
přirozenější než přijímat. Byla vynikající kuchařkou a pamatuji si, že když rozdávala jídlo, dávala nám ty nejlepší kousky, a proto jsme Pavel a já často protestovali a požadovali jsme, aby porce rozdělovala spravedlivě. Dalším důležitým aspektem jejího vlivu na náš vývoj bylo to, že do našeho domova přinesla hudbu. Byla vynikající pianistkou, ve svém volném čase doma často hrávala, a tím nás naučila milovat klasickou hudbu. Jejími oblíbenci byli Chopin, Beethoven, Mozart, Smetana, Dvořák, Suk a Bach. Byla také velmi šikovná na ruční práce, takže všechny naše svetry, pulovry či palčáky, jakož i dečky všech velikostí u nás doma byly ruční výroby. Ale nebylo by fér všechny zásluhy přičítat pouze naší mamince. Měli jsme neobvyklé štěstí na oba rodiče. Náš otec pocházel z velmi chudé rodiny (jedenáct přeživších sourozenců) a úplně sám se vypracoval; jako jediný z těch jedenácti dětí dosáhl vyššího vzdělání. Už na studiích si sám vydělával, podporoval finančně i svoji rodinu a dotáhl to až na viceprezidenta Chemapolu, velké farmaceutické firmy. Po komunistickém puči v roce 1948 mu bylo řečeno, že musí vstoupit do komunistické strany, jestli chce dál setrvávat v tak vysoké pozici. Když odmítl, byl degradován a musel během dvou let zaučit mladého dělníka, byl to takzvaný dělnický kádr, který jej pak nahradil. Brzký odchod do důchodu byl pak smutným ukončením jeho kariéry. Byl velmi upřímný a pracovitý, nezlomného charakteru, velmi férový a oddaný rodině. Ačkoli byl ve vyjadřování svých citů zdrženlivější než naše maminka, věděli jsme, že nás opravdu miluje. Naše rodina držela velmi při sobě, což bylo nepochybně nutné také proto, že jsme po mnoho let byli ohroženi zvenčí nepřátelskými a nebezpečnými režimy hitlerovského nacistického Německa a stalinistického
komunistického Sovětského svazu.

Paní Marie brala smrt tak, že se „Tam“ těší. Je možné se smrti nebát? Co smrt vlastně znamená?

Více než šedesát let jsem strávil zkoumáním velké a důležité skupiny neobvyklých stavů vědomí, které nazývám „holotropní”, což doslova znamená „jdoucí směrem k celistvosti”. Jedná se o stavy, které zakouší šamani a jejich klienti, noví zasvěcenci v přechodových rituálech v původních domorodých kulturách a v prastarých
mystériích smrti a znovuzrození, mediátoři v různých formách duchovní praxe (jako jsou jogíni, budhisté, taoisté a různí mystici všech věků). Já sám jsem s těmito stavy pracoval při psychedelických sezeních, holotropním dýchání (terapeutická metoda sebereflexe, kterou jsem vyvinul se svou ženou Christinou) a v případech, kdy jsem vedl jedince, kteří tyto stavy zakoušeli spontánně („psychospirituální krize”). Velmi běžně se tyto stavy ostavují při zážitku psychospirituální smrti a  unovuzrození. Jedná se o velmi přesvědčivý zážitek, že jste zemřeli a spojili se s tím, co je na pozadí. Lidé, kteří touto zkušeností prošli, udávají, že úplně ztratili strach ze smrti. To jsme si potvrdili v programu, kdy jsme nabízeli sezení s využitím LSD onkologicky nemocným pacientům v posledním stadiu nemoci. Podobné následky mají i zážitky blízké smrti během nehod a zdravotních krizí. Tento fenomén bychom mohli nazvat „smrt před smrtí”. Abraham a Sancta Clara,
německý augustiniánský mnich, který žil v sedmnáctém století, to řekl velmi přesně: „Člověk, který zemře před tím, než bude umírat, nezemře, až bude umírat”. Výzkumy v thanatologii, což je mladá disciplína studující smrt a umírání, ukazují velmi jasně, že vědomí může přežít biologickou smrt. Psal jsem o tom ve své knize „The Ultimate Journey: Consciousness and the Mystery of Death.” (Konečná cesta: Lidské vědomí a tajemství smrti). Nicméně si pořád myslím, že definitivní odpověď na tuto otázku dostaneme teprve v momentě, kdy budeme opouštět tento svět.

Český národ oslavuje 700 let od narození největšího Čecha Karla IV, který je nazýván otcem národa. Co může udělat obyčejný člověk, který vidí realitu dneška a bojí se budoucnosti?

Je jasné, že žijeme v nebezpečném a kritickém období lidské historie a historie života na této planetě. Bezuzdné násilí a neukojitelná chamtivost, jež jsou odnepaměti
znakem našeho živočišného druhu, dosáhly ve světle populační exploze, kdy technologie přeměňuje neobnovitelné zdroje v průmyslové znečištění, nové úrovně. Dalšími důvody jsou vzrůstající násilí, které nabývá nových forem (sebevražedné útoky a masakry), zbraně hromadného ničení, radioaktivní spad, masivní odlesňování, otrava planktonu v oceánech a mnoho dalších faktorů. Stali jsme se prvním živočišným druhem, který je schopen zničit sám sebe a smést s sebou
i nespočet dalších živočišných druhů. Jsme biologické organizmy a naší nejvyšší prioritou by měly být faktory zásadní pro naše přežití – abychom mohli dýchat
dostatek čistého vzduchu, pít dostatek čisté pitné vody, pěstovat svou stravu v čisté půdě. A nic by nemělo být důležitější. Žádný ekonomický zisk, ideologie, náboženství, vojenské ambice, uzurpování moci, teritoriální akvizice a co vás ještě napadne. Jsme všichni na stejné lodi – na kosmické lodi Buckminstra Fullera s názvem „Země”. To, že nejsme schopni zastavit tohle sebevražedné chování, jistě nevzbuzuje příliš nadějí. Veškeré pokusy, jak odvrátit globální krizi, v minulosti selhaly – ať se jednalo o vojenské intervence, ekonomické sankce, diplomatické úsilí, politická vyjednávání či jiné kroky. Dokonce by se dalo říci, že způsobily
ještě víc problémů, než vyřešily. Jak řekl Albert Einstein: „Problémy nemůžeme vyřešit, pokud používáme stejný druh myšlení, který je způsobil.“

Na základě vašeho dlouholetého působení v oboru, jaké sdělení či téma vnímáte, že nyní vyvstává nejvíce do popředí?

Můj více než šedesátiletý výzkum holotropních stavů vědomí mi potvrdil, že problémy, o kterých jsem mluvil dříve, mají jednoho společného jmenovatele – odrážejí stav vědomí našeho živočišného druhu. Nemohou být vyřešeny, pokud velká část světové populace neprojde radikální vnitřní transformací. Vezmeme-li v úvahu, co se dnes ve světě děje, pak se úkol transformace moderního lidstva na živočišný druh, jenž je schopen vytvořit globální civilizaci, transformace na druh ekologicky uvědomělý, schopný žít v míru a respektovat ostatní živočišné druhy, zdá být úkolem nereálným, proveditelným pouze ve sci-fi filmech nebo románech. A přesto je taková radikální transformace možná a máme ji na dosah. Zažili jsme ji opakovaně u jedinců, kteří podstoupili odpovědnou sebereflexi a terapii s holotropními stavy vědomí, jež byly uměle navozeny psychedelickými látkami, přísnými duchovními praktikami, holotropním dýcháním nebo dalšími velmi účinnými empirickými druhy terapie a různými šamanskými metodami. Také nastává při práci se spontánními případy holotropních stavů („psychospirituální krize”), které provádí znalí a zkušení facilitátoři. Tito lidé se obvykle osvobodí od agrese a rozvinou v sobě smysl pro soucítění, ekologii, globální občanství, mezinárodní mír a spolupráci, jakož i nedominační spiritualitu – tedy takovou, která se netýká žádného určitého náboženského směru, je nesektářská, univerzální a všeobjímající. Považují násilí za nepřijatelný způsob řešení konfliktů a vnímají ochranu života jako nejvyšší prioritu.

Pokud by takovou transformaci podstoupila většinová část světové populace, určitě bychom měli lepší šanci na přežití a spíše bychom si zasloužili jméno, které jsme svému druhu tak hrdě dali: Homo sapiens sapiens. Zatím jsme však svědky této transformace jen u jedinců nebo malých skupin. Zůstává tedy otevřenou otázkou, zda může nastat v dostatečně velkém měřítku a zda máme dost času. Když se podíváme na počet problémů ve světě, jejich tíhu a složitost, mohli bychom zajisté propadat beznaději a bezmoci. Nejlepší způsob, jak změnit svět, je začít u sebe – podstoupit vnitřní transformaci, a začít z nové perspektivy a s novým hodnotovým žebříčkem hledat cesty, jak můžeme v rámci svého vlastního akčního radia přispět k lepší budoucnosti. V Kalifornii často slyšíte: „Myslete globálně, jednejte lokálně”. Věřím, že touto cestou můžeme nejlépe přispět k lepší budoucnosti nás všech. A pokud míříme k destrukci tak jako mnohé civilizace před námi (přičemž žádná z nich neměla tak účinné nástroje pro destrukci jako naše industriální civilizace), jak nám vnitřní práce může pomoci jí čelit s větším klidem a vyrovnaností.

Je něco ve vašem oboru, na co nahlížíte nyní jinak? Anebo – vnímáte něco, co se za ta léta v daném oboru změnilo?

Šedesát let zkoumání holotropních stavů vědomí zajisté radikálně změnilo mé chápání vědomí. Bude mi 85 let, a to je věk, ve kterém se badatelé začínají ohlížet na lidskou psýché ve zdraví a nemoci. Ale já spíš vnímám to, co by se změnit mělo a co se dosud navzdory jasným důkazům nezměnilo.

Před několika lety jsem měl přednášku na téma Návrh na radikální revizi psychiatrie, psychologie a psychoterapie. Základním tvrzením této přednášky je, že myšlení
v těchto disciplínách je úplně mylné a že většina jejich základních předpokladů je chybná a musí být změněna. Na základě pozorování svých i mnoha mých kolegů, kteří pracují v transpersonální psychologii a kteří se věnují výzkumu vědomí, tvrdím, že vědomí není produktem neurofyziologických procesů v mozku, ale že se jedná o kosmický fenomén, o nedílnou součást existence. Pozorování ukazují, že mapa psýché, která je v současnosti omezena na postnatální biografii a na freudovské individuální nevědomí, musí být zásadně doplněna o to, co nazývám perinatální doménou (jež zahrnuje paměť našeho biologického narození a prenatálního života) a transpersonální úroveň (experimentální identifikace s ostatními lidmi a členy ostatních živočišných druhů, kolektivní a karmické vzpomínky a vize archetypálních – mytologických – bytostí a sfér). Perinatální a transpersonální úrovně psýché poskytují účinné terapeutické mechanismy, které dosud standardní mainstreamová psychiatrie opomíjela. Ukazují, že mnohé dnešní terapeutické postupy by měly být nahrazeny postupy, které využívají pozoruhodného sebe-léčebného potenciálu psýché. Pozorování moderního vědomí také odhalují důležité duchovní dimenze psýché a kosmické geometrie. Ukazují, že duchovní hledání je legitimní a velmi oprávněná činnost, nikoli výplod pověr, výsledek nedostatečného odborného zázemí, primitivního magického myšlení nebo „primární proces“, jak je na něj psychiatry obvykle pohlíženo. Takových zásadních změn nemůže být dosaženo kosmetickými úpravami (technicky nazývanými „ad hoc hypotézy“); muselo by jít o radikální přepracování celého systému, takže by se ukázalo, jak hluboce jsme se v mnoha našich základních domněnkách a předpokladech mýlili.

Materialistická věda by musela učinit dalekosáhlý ústupek a krok směrem k velkým duchovním filozofiím východu (jako jsou hinduismus, budhismus a taoismus) a do značné míry některým šamanským praktikám. Podobné radikální změny vědeckého světového názoru se už v historii vědy udály; Thomas Kuhn je nazýval „posunem paradigmatu“. Nejvýraznějším příkladem by byl posun od Ptolemaiova geocentrického systému k heliocentrickému systému Newtona, Galilea a Keplera, nebo posun od newtonovské fyziky k Einsteinově teorii relativity a dále ke kvantové teorii. Změny, které je třeba učinit v psychiatrii a psychologii, jsou co do hloubky a rozsahu srovnatelné s tím, jak se změnilo chápání hmoty, a jsou s tím kompatibilní. Období posunu paradigmatu jsou bouřlivá a ostré kontroverze jsou nevyhnutelné.
Jako příklad použiji výše zmiňovaného pozorování. V roce 2000 mi skupina samozvaných obránců „čistoty vědy“, kteří sami sebe nazývají Klubem Sisyfos, udělila za moji práci týkající se holotropního dýchání a za moji roli při zakládání transpersonální psychologie svoji anti-cenu „Bludný balvan“. Zcela opomenouce fakt, že Newton a většina pionýrů relativistické kvantové fyziky byli mystiky, nazvali transpersonální psychologii kočko-psí disciplínou, protože každý přece ví, že věda a duchovno nemohou být v souladu. V roce 2007 jsem za tu samou práci obdržel prestižní Cenu Vize 97 od Nadace Dagmar a Václava Havlových. Rozzuřená rada Klubu Sisyfos pro mě pak vytvořila speciální kategorii „Diamantový arcibludný kámen“. K dalšímu dokreslení tohoto paradoxu dodávám, že můj článek s návrhem radikální revize psychiatrie byl publikován v USA v „Journal of Transpersonal Psychology“ (v Žurnálu transpersonální psychologie). Český překlad tohoto článku se objevil v oficiálním Časopisu české psychiatrické společnosti v rubrice „Čtenáři nám píší“. Zda tedy naše myšlení v psychiatrii a psychologii potřebuje radikální změnu, budou muset rozhodnout až budoucí generace. www.holos.cz

Zpracovala: Nora Chvojková a MUDr. Milan Hrabánek, foto: Holos, Lbomír Holzer, redakce