STVOŘENÍ člověka nebo evoluce?

Jak vznikl svět? Existují dvě koncepce, které se potýkají již téměř dvě stě let a obě mají své zastánce. Podle jedné byl svět stvořen božím zásahem v šesti dnech a od té doby zůstal nezměněn, zatímco podle druhé se vyvinul pozvolnou evolucí trvající milióny let, v níž hrají roli náhody.

STVOŘENÍ člověka nebo evoluce?

Sekce: ZÁHADY A MYSTIKA  VĚŘTE NEVĚŘTE seriál

Jak vznikl svět?  Existují dvě koncepce, které se potýkají již téměř dvě stě let a obě mají své zastánce. Podle jedné byl svět stvořen božím zásahem v šesti dnech a od té doby zůstal nezměněn, zatímco podle druhé se vyvinul pozvolnou evolucí trvající milióny let, v níž hrají roli náhody. Druhá z teorií byla vytvořena jako racionální systém, který by dokázal vysvětlit existenci současného stavu bez zásahu nadpřirozených sil. Došlo k tomu ještě před Charlesem Darwinem. Ten ovšem dokázal tuto teorii podpořit konkrétními důkazy a napsal dvě přelomové revoluční knihy.

Která z těchto teorií je však správná? Po celé dvacáté století převládal mezi vědci názor, že pravdu má jedině Darwin. Jak však rostly naše znalosti, stále více se ukazovalo, že vývoj založený jen na náhodných mutacích není možný. Bylo třeba spočítáno, že řetězce DNA jsou ve své jednoduchosti natolik složité, že náhodným skládáním by ani celá doba, co existuje Země, neposkytovala dost času, aby vznikly. Dnes již víme, že život se na Zemi objevil prakticky okamžitě, jakmile to bylo možné. Zárodky byly odhaleny v meteoritech, a to jak zkameněliny mikroorganismů, tak funkční stavební kameny života. Tím se znovu do hry dostává teorie panspermie, kterou nejvíce proslavil švédský chemik Svante August Arrhenius (1859-1927). Mluvilo se o ní však již ve starém Řecku. Dnes se začíná uvažovat i o variantě, že nemusí jít jen o přirozený proces, ale případně může být i uměle řízený. S touto teorií, jíž dnes již můžeme považovat za potvrzenou, souvisí i další teorie, totiž že velké epidemie přišly z kosmu. Toto podezření bylo vysloveno již před několika desítkami let a dnes se zdá, že bude potvrzeno.

Pro vznik epidemií moru není doopravdy vysvětlení. Tvrzení, že to bylo způsobeno velmi špatnou hygienou a přemnoženými krysami, nemůže obstát, protože tento stav trval před vznikem epidemií i po nich. Nešlo přitom jen o mor. Těsně po první světové válce zasáhla svět španělská chřipka a vyžádala si snad více obětí než samotná válka. Výskytu velkých epidemií jsme svědky i v současnosti, ať již jde o aids, nebo ebolu. Tvrzení, že došlo k přenosu virů z opic na člověka, nemůže obstát, protože v Africe, kde mělo být ohnisko, žili lidé a opice vedle sebe po tisíciletí. Jak se zdá, i vznik epidemií má svou řízenou formu. Ve středověku si lidé všimli podivných postav, které měly něco, co připomínalo kosy, z nichž vycházela mlha. Krátce na to se v oblasti objevil mor. Z toho se nám zachoval symbol smrtky – kostlivce s kosou.

Teorie evoluce je rozumná a byly podány jasné důkazy, že existuje. Je ovšem silně poškozována nepodloženými předpoklady. Jedním z nich je, že vývoj pokračuje od jednoduššího ke složitějšímu bez jakýchkoli vnějších zásahů. Pozdější poznání ukázalo, že právě tyto vnější zásahy jsou hybnou silou evoluce. Byly to například ohromné katastrofy, které ukončily jednotlivá geologická období Země a způsobily masivní vymírání. Některé z nich byly tak masivní, že život na Zemi téměř úplně zanikl. Zde již vzniká otázka, zda nenásledoval další vnější zásah – výsev života, který by měla na svědomí nějaká pokročilá inteligence. Jak jinak vysvětlit, že Země opět za krátko kypěla životem? Dnes se dokonce uvažuje o tom, že některé katastrofy mohly být navozeny uměle. Například z hlediska biologie a evoluce byli dinosauři nesmírně úspěšní a nebylo důvodu, aby vymírali. Kdyby nezmizeli, nejspíše by zde však nikdy nevzniknul prostor pro člověka ani pro ekosystém jak jej známe dnes, v němž dominují savci. Je zarážející, že asteroid, který stál za jejich zánikem, měl zničit celou tuto kategorii zvířat a ani jediný druh nepřežil. Lišili se přitom velikostí od kuřete až po kolosy větší než autobus a žili ve všech prostředích. Asteroid mohl Zemi samozřejmě zasáhnout jak čirou náhodou, tak řízeně.

Vznik člověka

Teorie stvoření Bohem řadí člověka mimo svět přírody a živočichů, protože měl být stvořen přímo rukou Boha jako vrchol stvoření. Darwin člověka zařadil do přírody a vyslovil domněnku, že jsme se vyvinuli z opic. Následně se zdálo, že paleontologické objevy tomu dávají za pravdu. Nejprve byly objeveny kosterní pozůstatky člověka neandrtálského a v průběhu dalších let mnoho dalších druhů v Evropě, Asii a Africe. Dostávali jsme se stále hlouběji do minulosti a dosud nejstarší nálezy jsou z Afriky. Tam jsme se dostali na stáří 4 a možná i více milionů let. Jejich nositelé byli prohlášeni za naše předky a Afrika za kolébku lidstva.

Přesto zde něco nesedí. Podle těchto představ vznikly lovecké tlupy, které byly stále více lidské. Lidí tehdy bylo velmi málo. Jak však vysvětlit, že se jednotlivé tlupy od sebe rozcházely tisíce kilometrů? Mapy, jak se šířil člověk, jsou velmi hezké, ale z čistě praktického hlediska to absolutně nedává smysl. Navíc dnes již máme dost údajů na to, aby bylo jasné, že jednotlivé „vývojové“ fáze člověka byly od sebe odděleny tak, že není příliš pravděpodobné, že by se mohly setkávat. Určitou výjimkou je zde snad člověk našeho typu a neandrtálci. Obě tyto formy byly rozšířené na velmi rozsáhlých plochách, zejména Evropy a Předního východu. I zde jsou však podstatné nejasnosti. Jak se zdá, neandrtálci byli tělesně silnější než my a poměřováno velikostí mozku, mohli být i chytřejší. Přesto byli méně lidmi než my, protože jim chybělo umění. Vůbec nevíme proč a jak vymizeli.

Existence člověka je jednou velkou záhadou a opravdu to vypadá, jako by člověk stál mimo přírodu. Jak je možné, že nemá více druhů, když prakticky jakýkoli živočich existuje ve stovkách a tisících druzích?! Nemáme přechodný článek, který by nás spojoval s opičími předky a nedovedeme vysvětlit ani to, proč naši předkové začali chodit vzpřímeně a co způsobilo, že se naše ruka změnila tak, že máme palec proti ostatním prstům a můžeme tedy dobře držet nástroje. V souvislosti se vzpřímenou chůzí je záhada i to, že i když k tomu mělo dojít před velmi dávnou dobou, přesto se tomu přičítá, že snadno trpíme bolestmi zad.

Pokrok v genetice do celé záležitosti přinesl ještě větší zmatek. Bylo totiž jednak zjištěno, že všichni lidé pocházejí z jediné matky a určení stáří lidstva podle mitochondriální DNA se vůbec nekryje s datováním kosterních pozůstatků. Podle tohoto datování je lidstvo staré pouhých 200 000 let. Pokud dovedeme posoudit, jen malá část našeho genomu je skutečně funkční. Jak je možné, že již dávno neodpadlo vše, co se přežilo?

Odpověď v legendách

Toto vše a mnoho dalšího lze velmi snadno vysvětlit. V podstatě se zde opět uplatňuje princip H. Schliemanna, totiž, že legendy jsou záznamem naší nejstarší historie a nejsou tedy smyšlené. Po celém světě se setkáváme s legendami, že na Zemi sestoupili bozi (vždy v množném čísle!) a buď stvořili lidstvo, nebo je alespoň civilizovali. Pokud by existovala jen jedna taková legenda, bylo by překvapivé, jak na něco takové tamní obyvatelé přišli, ale je-li to celosvětový jev, již to vyžaduje důkladnou pozornost. Problémem bylo, že legendy byly buď studovány jen etnografy, kteří se obvykle specializovali na určitou oblast, takže nevěděli, že ty samé legendy se vyskytují i u mnoha dalších národů, nebo pokud je zapsali staré kulturní národy, jako například Sumerové, překlady dochovaných záznamů byly a jsou ovlivňovány jednak úrovní znalosti daného jazyka a znalostmi překladatele, který se snaží text interpretovat, aby mu dával smysl, takže výsledek může být na hony vzdálený skutečnému významu. Platí zde totiž vždy zlaté překladatelské pravidlo, že dobrý překlad je možné udělat jedině tehdy, zná-li překladatel předmět překladu.

V současnosti jsme dosáhli pozoruhodného poznání mrtvých rozluštěných jazyků, jako je třeba sumerština, akkadština, babylónština, egyptština, atd. Dostupné slovníky a jazykové příručky se tak dostávají i do rukou odborníků z jiných oborů, kteří pokud čtou texty v originálech, najednou v nich začínají vidět smysl, který archeologové a lingvisté neviděli. Příkladem zcela přelomové práce je výzkum Zecharii Sitchina, který začal své výsledky publikovat v roce 1977 po třicetiletém výzkumu.

Stejně jako pro  Zechariu Sitchina, byla bible východiskem i pro Ericha von Dänikena. Ten, ač dodnes silně věřící a absolvent církevní školy, si pokládal pragmatické otázky a nepřijímal náboženství bezmyšlenkovitě. Proč všudypřítomný Bůh potřebuje dopravní prostředek? Proč se zjevuje v ohni, dýmu a za rachotu? Proč andělé mají jen určitý čas, během kterého mohou vyvést Lotovu rodinu ze Sodomy? Měl štěstí v tom, že měl osvícené učitele, kteří místo aby jej sráželi a nutili k bezmyšlenkovité víře, jej naváděli k dalším textům. Zcela zásadním se pro něho stala Kniha Enochova, která byla původně součástí bible a byla později vyjmuta. Nejspíše to bylo z dobrých důvodů, má-li být udržována víra v dosavadní podobě. Zde se lze dočíst o tom, jak jednotliví andělé učili Enocha vědám, které zapisoval, o jeho cestě na oběžnou dráhu, aby se setkal s velitelem těchto andělů a mnoho dalšího, co vůbec neodpovídá nějaké nadpřirozené duchovní bytosti, ale mnohem více technicky a civilizačně pokročilým mimozemšťanům, kteří Enocha učili, použili jej jako prostředníka k předání těchto věd lidem a nakonec jej sebou odvezli a vysadili na vzdáleném místě od jeho rodiště, jak naznačuje Noemova kniha.

Zatímco Zecharia Sitchin studoval bibli a starověké předovýchodní texty v originálech i překladech, von Däniken četl staré texty, poznával legendy celého světa, cestoval po celém světě a diskutoval s mnoha vědci z mnoha oborů. Nejpozoruhodnější je, že ani po půl století se neukázalo, že to byl jen výstřelek nebo podivínství, ale naopak stále se ukazují nové a nové nálezy a nové objevy v řadě vědních oborů, které dávají domněnce, že jsme byli v minulosti navštíveni, za pravdu. Jak jsem ukázal v článku Jaká je naše historie, nejde doopravdy o domněnku, ale již dlouho víme, že nejenže jsme byli navštíveni, ale je jisté, že v lepším stavu jsme s mimozemšťany v kontaktu a v horším ve válečném stavu.

Oba zmínění badatelé nejsou ani zdaleka jediní a nejsou též první. Již v roce 1919 vydal Charles Fort Knihu zatracenců, v níž shromáždil údaje z vědeckých publikací, které vědci zároveň zavrhli, protože nezapadaly do jejich schémat, a došel k závěru, že nejenže existují mimozemšťané, ale že jsme jejich majetek. Všem, ale patrně nejvíce Erichu von Dänikenovi, patří naše veliké poděkování zejména za to, že procházejíc kulturami celého světa, které nepoznal jen z knih, ale i osobně, dokázal poukázat na shody, které musí specialistům uniknout. Postupně se tak začal vynořovat obraz. Ten byl naopak zastírán rádoby „kritiky“, kteří buď tvrdili, že oba autoři uvádějí něco, co ve skutečnosti nikdy neřekli a nenapsali, nebo jejich otázky vydávali za jejich závěry. Pokud to nebylo ze zlé vůle, je to důkazem, že jejich práce nečetli a nepřemýšleli o nich.

Zecharia Sitchin již ve své první knize z roku 1977 uvádí, že sumerské texty popisují vznik člověka. Podle klínopisných popisů přistáli na Zemi před 240 000 lety Anunakové, aby zde těžili zlato. Po nějaké době se začali jejich dělníci bouřit kvůli těžké práci a bylo rozhodnuto, že vytvoří člověka, který je bude těžit za ně. To se nápadně kryje s tím, co dnes již víme o vzniku člověka, pokud jde o jeho stáří a skvěle to vysvětluje okolnosti, které jinak nedávají smysl. Z tohoto úhlu pohledu dává smysl, že jednotlivé fáze vývoje člověka byly oddělené velkými vzdálenostmi, případně se vyskytují jen na některých ostrovech Indonésie. Plyne z toho, že pokusy zde musely být podnikány ještě před příchodem Anunakiů, ale až jejich zásahem vznikl z opočlověka člověk. V Africe byly objeveny prastaré zlaté doly, které mohou být docela dobře těmi, kde těžili Anunakiové před vznikem člověka.

Třída geneticky výlučných

Podle všeho tím to neskončilo, ale pro nás spíše začalo. Na celém světě se setkáváme s tím, že se v určité době objevily dvě frakce. Jedna chtěla lidstvo, jako již nepotřebné (hříšné), zlikvidovat, zatímco druhá mu chtěla pomáhat a zajistila, že přežilo, když přišla potopa světa. Ta musela být skutečně světová, protože legendy o ní se vyskytují po celém světě a je jich více než sto! Je zároveň docela dobře možné, že zachránění nebyli vybráni náhodně. Není jistě náhoda, že to byli ti, kteří byli kříženci lidí a mimozemské rasy.

Je zajímavé, že ani potom „šlechtění“ neskončilo. Lidé si toho nebyli ani vědomí, ale samozřejmě si všimli, že někteří lidé připomínají návštěvníky, které byli obecně považováni za bohy. Někteří lidé se jim chtěli sami připodobnit, a tak třeba vznikl zvyk obvazování hlavy dětem, aby bylo dosaženo podobného tvaru, jaký měli návštěvníci. Lidé mají ovšem šípový šev na lebce a návštěvníci ne. Oba typy lebek archeologové našli. Tito kříženci se od běžné populace dost výrazně lišili a je významné, že právě ti byli dosazováni za vládce. Epos o Gilgamešovi jasně vypovídá, že Gilgameš byl mnohem vyšší postavy než jeho poddaní. Díky tomu byl vpuštěn do základny „bohů“, když hledal nesmrtelnost. Budoucí výzkum může tak ukázat, že královna Puaba z Uru byla rovněž takovým hybridem.

Kolem králů, kteří měli být prostředníky mezi lidmi a bohy, byl početný zástup šlechticů. Ti měli být též mnohem lepší a urozenější než běžní lidé, kteří mohli být pouze jejich poddaní a pracovat po ně, ale nikdy se nemohli mezi ně dostat. Dodnes se o nich říká, že měli modrou krev. Jestli se nad tím vůbec někdo zamýšlel, mohlo se mít za to, že jde o poetickou nadsázku. Co když to však byla pravda? Dnes již víme, že taková krev může skutečně existovat. Od té běžné se liší tím, že neobsahuje železo, ale měď. Vzhledem k tomu, že žádný šlechtic již dlouhá staletí nemá modrou krev, je jasné, že se tak křížili se svými poddanými, až zcela ztratili svou genetickou výlučnost.

S otázkou genetické výlučnosti se setkáváme ještě v jedné oblasti, která je úzce spjata s oblastí vládců. Je známo, že méně než 1% populace vlastní přes 90% světového kapitálu. Ti doopravdy ovládají svět. Jejich moc neplyne z jejich bohatství, ale z rodové linie. Svůj původ odvozují od bohů. Někdy to bylo kuriózní a až životu nebezpečné, pokud to bylo v době, kdy měla ještě moc inkvizice. Například mocný rod Medici odvozoval svůj původ od Serapida, což byla synkretická forma vytvořená v pozdní antice z Osirida a posvátného býka Apise. Bylo by to úsměvné, kdyby skutečně nešlo o skrytou zcela nedemokratickou vládu. Není to otázka minulosti, ale setkáváme se s tím stále. Velmi výmluvným příkladem jsou prezidenti USA, kteří jsou v drtivé většině v příbuzenském stavu. To platí často o obou kandidátech, takže nezáleží na tom, kdo je volen a výsledek je vždy stejný.

Má-li něco takového skutečnou hodnotu je nanejvýš pochybné. Genetika může upravit tělo a jeho vlastnosti, ale nikoli duši, vlastní podstatu osobnosti. Tělo je pouze její nositel v hmotném světě. Pokud to kdy mělo opodstatnění svou odlišností, zjevně již dávno jí ztratilo, neboť dnes zde již není nikdo, kdo by měl doslova modrou krev. Hybridů ovšem nejspíše stále přibývá. Jak se zdá, kandidáty jsou zejména tzv. indigové děti. Ve své podstatě není ani zdaleka jisté byli-li nám kdy mimozemšťané nadřazeni. Jejich inteligence a moc mohla být lepší jen zdánlivě díky technologiím a lepšímu poznání přírody.

Únosy

S tím jak se v Americe rozvíjela psychoanalýza a zejména regresní terapie, se dostávala do ohniska zájmu nejen otázka minulých životů, ale i únosů mimozemšťany. Překvapivě mnoho lidí mělo nejen zlomky děsivých vzpomínek (typicky, že kolem nich stáli drobní šedí tvorové), nebo si sice nevzpomínali na nic, ale nedokázali si vysvětlit, jak se stalo, že ztratili několik hodin života. Často si jako na poslední vzpomínali na to, že viděli nějaké světlo, kterého se buď báli, nebo naopak vzbuzovalo jejich zvědavost, protože nevěděli co to je a chtěli to prozkoumat. Toto zaujetí po prozkoumání bylo někdy tak silné, že to vzbuzuje podezření, že to nemuselo být z jejich vůle, ale to dálkově navozenou manipulací. V tomto směru je patrně nejvýznamnějším případ Trevise Waltona.

Pokud se se svými „zlými sny“ svěřili, ostatní k tomu měli přezíravý postoj a považovali to právě jen za zlý sen a chlácholili je, že takové „můry“ jsou známé velmi dlouho. Asi ani netušili, jak v tom druhém mají pravdu. Opravdu o takových zážitcích máme velmi staré zprávy. Středověk bytosti spatřené v těchto „snech“ označil za démony. Z těchto zpráv je patrné, že tito démoni, označovaní podle pohlaví jako sukubové a inkubové, trápili muže i ženy a vždy tam byl sexuální podtext. Ve středověku mohlo být hodně nebezpečné o těchto zážitcích mluvit, protože inkvizice měla za to, že z normální člověka se čarodějnice se stane tak, že obcuje s démonem. To nás přivádí k tomu, že alespoň část obětí procesů s čarodějnicemi mohla být původně vystavena těmto démonům. Dnes již máme tolik informací, že nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že šlo o oběti únosů mimozemšťany.

I když se může zdát, že otázka takových únosů je nového data, na základě všech charakteristik se dostáváme stále hlouběji do minulosti. Uvádí to i bible (Genesis 6.1-4), když říká, že synové boží sestupovali z nebe protože se jim líbili pozemšťanky a brali všechny, které se jim líbili. To mělo za následek, že se na Zemi začali rodit obři. Toto je prohlášení, které nijak nezapadá do žádného náboženství. O to je zajímavější, ale jeho význam začal být chápán až potom co se problém únosů stal skutečně masovým jevem spjatým s otázkou UFO. Původně to vypadalo, že jde o americkou specialitu, ale již je jasné, že to není ani americká specialita, ba dokonce ani naší doby, ale je zde s námi od doby kdy se objevil člověk. V Americe se staly únosy masovým jevem jen proto, že se tam masově rozvinula psychoanalýza a regrese. Díky tomu si postižení na události vůbec vzpomenou. Stejné je to i v tom, že zjevně jsme pro únosce jen materiál a vše se děje proti vůli obětí. Ty jsou nějakým jejich zařízením natolik paralyzovány, že maximálně dokáží jen pozorovat co se děje, ale ani v nejmenším odporovat. Únosci dokáží manipulovat s naší myslí natolik, že oběti na vše zapomenou a dokáží si to opět vybavit jen s pomocí regrese.

Únosy a oplodňování žen jsou mnohem nápadnější než je tomu u mužů a přitom nelze říci, že by únosy mužů byly méně časté. Patrně první moderní zpráva o únosu je z roku 1957, kdy byl unesen brazilský farmář Antonio Villas Boas. Je netypická v tom, že nebyl ochromen a dokázal prchat před svítícím talířem, který pronásledoval jeho traktor. Únosci pak přistáli a jeden z posádky se jej snažil zastavit. Toho dokázal srazit. Chopili se jej tedy tři další a odvlekli jej do talíře. Tam jej zcela svlékli, provedli lékařská vyšetření a odebrali mu krev. Pak přišla krásná, též zcela nahá žena s bílými vlasy a přiměla jej ke styku. Teprve potom byl propuštěn. Tento případ bychom mohli považovat za příliš fantastický a smyšlený, ale v Sydney v Austrálii došlo k něčemu podobnému. V červenci 1992 se Peter Khoury probudil zcela ochromen ve svém domě a zjistil, že v pokoji jsou přítomné dvě ženy. Jedna seděla stranou a druhá přímo na něm. Když skončila, ukázala si na břicho a pak na nebe. On pak usnul. Když se znovu probudil, našel na posteli zcela bílý a průhledný vlas. Nechal jej analyzovat a bylo mu řečeno, že nikdy takový vlas neviděli. Jeho popis ženy se velice podobá tomu, který udal Antonio Villas Boas.

Pokud jde o ženy, nikdy nešlo a nejde o klasický styk, ale o genetickou manipulaci a umělé oplodnění. Vycházejíce z dnešních znalostí, postižené ženy ani nemusely vědět, že jsou těhotné. Dnes se opakovaně setkáváme s tím, že je žena unesena, pak je těhotná a do tří měsíců opět těhotná není. Později může opět dojít k únosu a tentokrát chtějí, aby se dítěte dotýkala. Některé ženy i porodily a logicky měly za to, že otcem je jejich manžel. Ten však mohl dítě odmítnout, protože neslo jasné rysy cizinců. Skvělý příklad toho je obsažen v Knize Noemově, z níž se našly zlomky mezi texty od Mrtvého moře. Ta žena se jmenovala Bat Enoš a její syn byl Noe. Je to náhoda, že právě on a jeho rodina byli vybráni, aby přežili potopu? Existuje i varianta, že pár se domnívá, že jde o jejich dítě, ale ve skutečnosti to je umělé oplodnění cizinci a dítě je jim odebráno. Příkladem je případ Breta Oldhama a Dhyanne Swansonové. Když šel tento pár spát, žena byla ve třetím měsíci. Když se vzbudili, žena dítě již neměla. Nešlo přitom o potrat. Jednak nikde nebyl plod, a jednak když byla vyšetřena gynekologem, bylo zjištěno, že byla zcela vyčištěna. Bret se té noci vzbudil, ale jak je obvyklé, byl paralyzován, a tak mohl jen pozorovat, že oba byli uneseni a byli položeni na dva stoly vedle sebe v neznámé místnosti.

Z hlediska těchto únosů a genetických manipulací je velice zajímavé zvážit řecké báje. Nejvyšší bůh Zeus je zde popsán jako veliký proutník, který měl mnoho dětí s pozemskými ženami. Je výmluvné, že nikdy zde nebyl žádný vztah, nepřicházel jako muž, ale vždy skrytě jako třeba jako zlatý déšť, nebo labuť. Výsledkem byly děti, které měly oproti běžným lidem výjimečné vlastnosti. Za všechny zmiňme asi nejznámějšího Hérakla.

Řecké báje obsahují příběhy i o podivných hybridech, jako třeba tvorech napůl kůň a napůl člověk, nebo člověk s býčí hlavou, a podobně. Toto nelze vzít jen jako divokou fantazii, protože s podivnými hybridy se setkáváme i na předovýchodních, egyptských či indických památkách. Teď jen záleží na tom, máme-li to brát doslova, nebo obrazně. V obrazném smyslu jsme této úrovně již dosáhli i my, když vpravujeme například geny myší do jiných tvorů. Ne vždy musí jít jen o genetické manipulace, ale myslitelné jsou i transplantace. Na černém obelisku Salmanasara III. můžeme vidět psy na řetězech, kteří mají přišité lidské hlavy.

Nejslavnějším případem únosu, který byl dlouho pokládán za první, je případ manželů Hillových. Betty a Barney Hillovi vypověděli, že během jízdy autem viděli létající talíř. Když se dostali domů, zjistili, že jim chybí dvě hodiny života. Díky tomu se podrobili regresi a vynořil se neuvěřitelný příběh. Byli vzati do talíře a zde vyšetřeni. Betty byla odebrána vajíčka postupem, který byl tehdy mimo naše možnosti a Barneymu sperma. Ti kdož vyšetřovali Barneyho, užasli nad jeho zubní protézou. S Betty mluvil po zákroku velitel a ukázal jí hvězdnou mapu, odkud přišli. To všechno může znít jako divoké sci-fi, ovšem oba popsali v regresi totéž, a to zcela nezávisle na sobě a navíc Betty v tomto stavu dokázala mapu nakreslit. Ta později zaujala Marjorie Fish a ta po šestiletém výzkumu zjistila, že mapa je přesná a je vytvořena z perspektivy Zeta Reticuli. To bylo tedy místo, odkud tito návštěvníci přišli. Walter N. Webb potvrdil správnost a přesnost mapy paní Fish. Z této mapy logicky plyne, že sluneční soustavu navštěvují soustavně, stejně jako hvězdy Gliese 86, Tau Ceti, 82 Eridani a Alfa Mensae, u nichž jsou tedy planety s civilizacemi. Naše nejbližší okolí je tudíž skutečně plné života. Mapa nezahrnuje Sírius, který by nás zvlášť zajímal a hvězdy ze souhvězdí Orionu a hvězdokupu Plejády. To jsou všechno cíle, kde lze očekávat civilizace, které putují vesmírem a mají s námi co dělat. Jistě bude mnohem více hvězd, jejichž planety nesou život, který do vesmíru aktivně neproniká. Není tedy asi nadsázkou říci, že život můžeme očekávat všude tam, kde je jen trochu možný.

Dosud získaná fakta ukazují, že únosy nejsou nahodilé a mají jasný genetický podtext. Často se stává, že jsou unášené rodiny po celé generace. Též se ukázalo, že lidé s rh faktorem negativním jsou únosce atraktivnější než ti, kdož mají rh pozitivní. Výskyt tohoto faktoru je jen dalším náznakem genetických manipulací. Vědci nevědí, proč vůbec existuje. Průměrně se vyskytuje u 2-3% procent populace, jsou však skupiny, kde je výskyt výrazně vyšší. U Basků je to plných 50%.

Co z toho plyne?

Vrátíme-li se tedy k otázce na začátku, jediná možná odpověď zní, že do pozemské evoluce bylo a je zasahováno. Přitom ani nevíme v jaké míře. Je možné, že uměle byla oseta již původní Země, dosud bez jakýchkoli přirozených známek života. Nelze přitom říci, že by zde mimozemšťané studovali formy evoluce, protože se ukazuje, že jejich zásahů je tolik, že veškerý přirozený vývoj je nutně zastřený.

Vnější zásahy, ať již to bylo přirozenou nebo řízenou panspermií, jsou i vysvětlením neúspěšných snah vědců vytvořit život v laboratoři. Teorie o „prapolévce“ v prvotních oceánech je velmi lákavá, ale tyto neúspěchy nejspíše dokázaly, že tak to nebylo.

Výše uvedené rovněž nastoluje zásadní otázku, v jejímž rámci se musíme zamyslet i nad svými pokusy na zvířatech, a nad tím co je etické. Nedokážeme-li se domluvit se zvířaty a máme-li dojem, že jsou ovládány jen pudy, neznamená to, že je to pravda. Z výše uvedeného rovněž jasně plyne, že jedině z pozice šlechtitelství lze porozumět mimozemské činnosti na Zemi. Zdá se, že se mu věnuje dokonce více mimozemských druhů. Je na lidech, aby se tomu učinila přítrž. Možná to je důvodem naší války [1] alespoň s některými druhy mimozemšťanů. Bylo by jistě zajímavé vědět, zdali z jiných jsme si dokázali udělat spojence.

[1] Viz Jaká je naše historie?

Nenechte si ujít celý článek v čísle Nový Fénix 11-12/2020

Text: Jaromír Kozák