ÚCTA – OTEVÍRÁNÍ DUCHOVNÍHO ZRAKU

Stojí za to si vyzkoušet sebepozorováním, že kritickým rozpoložením se člověk uzavírá před novými poznatky. Chovám-li například vůči někomu myšlenku, že je ješitný, zastírá mi tato myšlenka jakékoli další poznatky o něm. Nejhorší je, že jsme už tak přivykli stálému kritizování, že si často ani neuvědomujeme, že kritizujeme. Právě na toto stálé, skoro samovolné  kritizování je třeba v první řadě upřít pozornost.

Dojdeme tak k zajímavým objevům. Možná, že tím přijdeme mj. na to, že většina našich kritických myšlenek a výroků je v podstatě zbytečná: svět je nepotřebuje a světu tím nepomůžeme. Stojíme-li ve frontě a hubujeme na pomalý postup, způsobený tím, že v obchodě je jenom jedna pokladní, sice si takovými slovy ulevíme, ale pro svět nemají jakýkoliv význam. Kdybychom se, místo abychom se poddávali vlastní netrpělivosti, při takovém čekání pokusili o nějaké zajímavé pozorování, vykonali bychom tím něco pozitivního. Stejně zbytečné pro svět je každé pomlouvání třetí osoby v hovoru. Ale stejnou ztrátou času a překážkou vnitřního vývoje bývají i kritické myšlenky o druhých, které nevyslovujeme nahlas. – Je také důležité si všimnout, že kritika míří skoro vždycky jenom k něčemu povrchovému, do očí bijícímu, to jest k účinkům, skoro nikdy ke kořenům zla. Jakmile začneme odkrývat i příčiny kritizovaných jevů nebo vlastností (čím to je, že někdo je takový nebo onaký, které životní události k tomu přispěly?), začínají se nám jevit mnohem méně zavrženíhodnými, neboť se začínáme vžívat do situace těch, které jsme předtím kritizovali, chápat je, soucítit s nimi. Najednou se nám ztrácí dřívější jistota, že „toto je správné“, ,,toto je nesprávné“, místo toho si uvědomujeme složitý běh osudu druhých lidí a chápeme, jak laciné byly naše úsudky a jak málo v nich bylo skutečného poznání. Svou kritikou jsme se vlastně skutečnému poznání vyhýbali! – A ještě něco je dobře si uvědomit. Kdykoliv kritizujeme, stavíme se nad kritizované lidi, zařazujeme se jakoby do odděleného světa spravedlivých, poctivých, moudrých, kteří jsou zřetelně odlišeni od „těch druhých“. Ale není to iluze? Skoro vždycky bychom totiž mohli najít aspoň stopu kritizovaného nedostatku i v sobě – možná, že ne tak výrazně, ale kterýpak nedobrý sklon je nám při skutečném sebepoznání úplně cizí? Ve chvíli, kdy takovou nedobrou vlastnost objevíme i v sobě, kdy můžeme namířit kritiku sami proti sobě, zmírní se rázem kritický osten proti druhým. Spíše se začneme s nimi cítit solidární, asi jako lidé postižení touž nemocí.

Pobídka k tlumení kritičnosti a k pěstování citu úcty nás ovšem nemá zbavovat soudnosti a rozlišovací schopnosti. Máme-li úctu k pravdě a poznání, musíme ji mít i k tomu poznatku, že někdo je ješitný. Připusťme, že i to může být někdy skutečný poznatek. Ale dobereme-li se někdy takového „kritického“ poznatku a nechceme-li se tím uzavřít před dalším a hlubším poznáním, je třeba, abychom v sobě tím spíše dovedli vzbudit úctyplný poměr k tomu, koho kritizujeme. To není snadné. Představa poznaného nedostatku nám v tom ustavičně brání. Vyžaduje to od nás opravdový vnitřní zápas. Musíme se zajímat o příčiny toho nedostatku, a tím i o životní příběh dotyčného člověka. Tím se jednak zmírní naše kritičnost, jednak – vedeni takovým zájmem – budeme schopni odkrývat i jeho další, do té doby neviděné vlastnosti, možná svrchovaně pozitivní. A tak se propracujeme až ke skutečné úctě k němu.

Ano, to je nepohodlné, strašně nepohodlné! Ale což máme právo se nezajímat o druhého člověka? Jenom takovým zájmem se blížíme k pravdě, jenom ze zájmu může vyrůst úcta tam, kde před tím bujela kritika.

Uvažujeme zatím úctu v okruhu obyčejného života. Ale co platí pro obyčejné pozemské poznání, platí tím spíše pro skryté, vyšší poznání. Ten, kdo si nepřináší už z dětství onu vzácnou vlohu k úctě, a to je jistě většina z nás, musí o úctu trpělivě, soustavně a energicky usilovat. Kdo se chce stát okultním žákem, musí se energicky vychovávat k náladě devoce. Ve svém okolí, v prožitcích musí vyhledávat to, co mu může vnuknout obdiv a vztah úcty. Potkám-li člověka a kárám-li jeho slabosti, připravuji se o sílu k vyššímu poznání; pokouším-li se zahloubat láskyplně do jeho předností, sbírám takovouto sílu. Zkušení badatelé vědí, za jakou sílu vděčí okolnosti, že hledí všude a vždy znova na to, co je ve věcech dobrého, a zdržují se odsuzujícího úsudku. To však nesmí zůstat vnějším životním pravidlem. Musí to ovládnout naše nejvnitřnější prožívání. Je v moci člověka, aby se sám zdokonaloval, aby se časem úplně proměnil. Ale tato proměna se musí uskutečnit v nitru, v jeho myšlenkovém životě. Nestačí, že navenek dávám svým chováním najevo úctu k určité bytosti. Musím mít tuto úctu ve svých myšlenkách.

Ve škole jsme se učili myslet závodním tempem, docházet co nejrychleji k požadovaným výsledkům. Už proto se naše myšlenky nemohly blížit věcem opatrně a vnímavě, nýbrž bezohledně a necitlivě. A jak víme, učili jsme se výhradně to, co nám bylo uloženo. Když jsme se v zoologii učili o některém zvířeti, vštípili jsme si jen to, z čeho jsme měli být zkoušeni. Ani jsme si nepřipouštěli, že by snad bylo možné získat o příslušném zvířeti ještě jiné, zajímavější poznatky. To byla známka, že naše myšlenky se neotvíraly směrem k dalšímu poznání, naopak, uzavíraly se před ním. Naše poznatky byly ostře ohraničené, hotové, nepřístupné proměně nebo růstu. Takové jsou myšlenky 20. století, postrádající složku úcty. Ale jimi pochopíme leda všední, nejméně zajímavé stránky věcí, nikdy ne to, co je v nich cenné, krásné, vznešené nebo posvátné. Pro vyšší poznání je třeba, abychom v sobě začali pěstovat myšlenky prodchnuté úctou. Jenomže víme vůbec ještě, jak takové myšlenky vypadají, čím se vyznačují? Na rozdíl od těch obvyklých?

Mohli bychom si to naznačit představou hmatového vnímání. Chceme-li rozpoznat vlastnosti povrchu nějakého předmětu hmatem, tedy víme, že nesmíme předmět prudce uchopit, musíme se ho zlehka, jemně dotýkat, jenom tehdy nám prozradí, jaký je jeho povrch. Člověk, který je zvyklý vnímat věci hmatem, bude se blížit k věcem i lidem bezděčně s úctou.

Myšlenky prostoupené úctou jsou jako citlivé dlaně, dotýkající se opatrně svého předmětu, s vědomím, že všechno, co poznáváme, je prozatímní, nehotové, že za všedním povrchem věcí, který se naskýtá prvnímu pohledu, je snad skryt obsah docela jiného druhu, který nám teprve prozradí jejich vnitřní hodnotu, jejich zastřenou krásu, jejich posvátnost. Takové je rozpoložení, s nímž žák vyššího poznání má putovat světem, s nímž přistupuje k věcem, aby se mu mohlo zjevit něco z jejich tajemství. Člověk, který si osvojuje city úcty a devoce, proměňuje tím i barvy své aury. Místo agresivních odstínů oranžových a hnědočervených se v ní objevují odstíny zbožné vnímavosti – odstíny nafialovělé a fialové.

Pro moderního člověka – a takovými jsme patrně všichni – ovšem nestačí k takové proměně všeobecné odhodlání, že bude od nynějška v sobě pěstovat úctu. I práce na sobě má svá pravidla a vyžaduje soustavné cvičení. Jak je možné cvičit náladu úcty? Steiner nastiňuje velmi prosté cvičení, dalo by se také říci: životní pravidlo, které se může stát konkrétním začátkem práce na sobě. Není to nic tajuplného, nic senzačního. Ale odhodlá-li se člověk k tomuto cvičení, bude-li se mu věnovat s patřičnou energií a vytrvalostí, zjistí, že je právě tak účinné, jako je prosté. Jde o pouhých několik minut, ale výtěžek takové krátké chvíle proniká postupně do celého ostatního života. Žák zde může poprvé zakusit něco, co bude platit i pro všechna další cvičení, pro všechny meditace, jimiž se budují vnitřní smyslová ústrojí. Jde o jakési základní pravidlo, na které poukazuje i evangelium slovy: „Království nebeské je jako kvásek, který žena zadělala do těsta a který pronikne celé těsto“ (Mat. 13,13). Právě takovým drobným kváskem je i zmíněné cvičení. V čem spočívá?

,,Každá chvíle, kdy usedneme, abychom si povšimli, kolik odmítavých, odsuzujících, kritických úsudků o světě a o životě v nás vězí: – každá taková chvíle nás vede blíž k vyššímu poznání. A budeme stoupat rychle výš, když v takových chvílích naplníme své vědomí pouze myšlenkami, jež nás naplňují obdivem, uznáním, úctou vůči světu a životu. Kdo má v těchto věcech zkušenost, ví, že v každé takové chvíli se v člověku probouzejí síly, které jinak zůstávají v dřímajícím stavu. Právě tím se člověku otevírají duchovní oči. Začíná vidět kolem sebe věci, které dříve neviděl. Začíná chápat, že viděl dříve jen část světa, který ho obklopuje. Člověk, který před něj předstoupí, ukazuje mu nyní úplně jinou podobu než předtím. Zachováváním tohoto životního pravidla sice ještě nebude s to, aby například už viděl to, co bývá popisováno jako aura. K tomu je potřebí ještě vyššího školení. Ale právě k tomuto školení může postoupit, prošel-li před tím energickým školením k devoci.“

Co má člověk podle tohoto návodu konkrétně dělat?

Za prvé: usednout! To znamená vymanit se z běžných povinností, starostí, z denního spěchu. Úctu v zásadě nevypěstujeme, budeme-li na ni myslet jenom cestou do zaměstnání, ve frontě nebo podobně.

Za druhé: je třeba usednout s jistým cílem, s předsevzetím, že si uvědomíme, jak jsme zatím daleko od úctyhodného vztahu k světu. Máme provést malou inventuru svých nevraživých, odmítavých úsudků o světě: ke komu chovám antipatii, jakých špatných vlastností si rád všímám, k jakým civilizačním, hospodářským, politickým jevům se chovám emočně odmítavě?

Za třetí: nejde o to, se nyní nad sebou trápit, vyčítat si svou kritičnost, nýbrž v návaznosti na uvedenou inventuru učinit hned i první krok k jinému rozpoložení: probudit v sobě představy, jež nás naplní – aniž bychom se o to museli křečovitě snažit – úctou a obdivem. Může to být východ slunce, kniha, představa některého člověka, vůně květiny, jarní obloha nebo gotický chrám – důležité je, abychom na chvíli intenzivně pocítili, že je ve světě mnohé, co si zaslouží naše uznání. A aby to nebylo jen suché konstatování: „toto si zasluhuje obdiv“, ale abychom v sobě měli dostatečné duševní uvolnění, aby tato myšlenka v nás vyvolala i vlnu citu.

Za čtvrté: vědomě ukončit celé cvičení, odtrhnout se od něho a jít za svými denními povinnostmi, s důvěrou, že „kvásek“ bude dále působit.

Na citovaném výroku máme i příležitost si uvědomit charakteristický způsob, jak se na nás Steiner obrací. Vůbec neříká, jak často máme toto cvičení provádět, ani v které denní době, ani jak dlouho. Vše je ponecháno našemu svobodnému rozhodnutí. A to je nesmírně důležité. Vstup na stezku vyššího poznání musí být aktivním projevem našeho já. My sami musíme procítit, jak velice potřebujeme posílit schopnost devoce. Nebylo by na místě, bychom tady jednali podle cizí vůle. Je to něco, co by pak mělo platit i pro další kroky na stezce poznání: člověk by měl – zejména v prvních letech – cvičit ze skutečné vnitřní potřeby, ne podle abstraktního plánu, ne z pocitu povinnosti. Pokaždé, když usedne k práci, měl by vědět, proč to dělá, měl by to chtít dělat a měl by to dělat s vnitřní radostí, rozhodně ne se zaťatými zuby. Jako je pro moderního člověka důležité pečovat o tělesné uvolnění, aby tím odstranil škodlivé vlivy civilizace v tělesné oblasti, je třeba pečovat na stezce poznání i o du¬ševní uvolnění; pro nás moderní lidi to nebývá vůbec snadné, ale jenom ve stavu vnitřního uvolnění se může duše přetvářet a spojovat se vnímavými vnitřními orgány s nadsmyslovou realitou.

Co se děje s člověkem, když se nějaký čas věnuje uvedenému cvičení? „Tiše a vnějším světem nepozorován vstupuje žák na „stezku poznání“. Není třeba, aby si kdokoliv na něm všiml nějaké změny. Koná svoje povinnosti jako dříve. K proměně dochází výlučně u vnitřní stránky duše, jež je skryta před vnějším okem. Nejprve ozáří všechen vnitřní život člověka ona jediná základní nálada devoce vůči všemu vpravdě úctyhodnému.

V tom jediném základním pocitu nachází celý jeho duševní život svůj střed. Jako slunce oživuje svými paprsky všechno, co žije, tak u žáka duchového poznání oživuje úcta k světu všechny pocity duše.“ To by tedy měl být základní vnitřní předpoklad pro jakýkoliv pozdější vnitřně poctivý styk s vyšším světem. V citové oblasti se úcta bude stávat stále zřetelněji „slunečním centrem“. Člověk ji bude prožívat jako prosvětlující a oživující skutečnost ve svém citovém životě, zatímco kritičnost a odsuzující vztah k okolí ochromují jeho duši a umrtvují její živou pohyblivost. V centru jeho bytosti se rozzáří slunce úcty. – Ale řekli jsme, že úcta musí pronikat i do myšlení. Tam se bude projevovat odlišně než v oblasti citu. Myšlenky provanuté úctou budou nabývat dříve nepoznané otevřenosti. Nebudou se snažit zmocňovat se poznatků násilím, ale stanou se světelnými číšemi, obrácenými prosebně vzhůru, v trpělivém očekávání, do světa pravdy a nekončícího poznání. A člověk bude vědět, že čím závažnější bude některý poznatek, tím hlubší úctu bude potřebovat k jeho přijetí. Nad sluncem úcty v lidském srdci se bude otvírat úctyplná číše chápajícího myšlení směrem k vyššímu a stále vyššímu poznání. /jednoduchý obrázek: kruh a na něm postavený půlkruh, otevřený nahoru. Podobně jako se kreslí znamení Býka/

Úctou se postupně promění postoj k okolnímu světu a druhým lidem. Dotud se patrně snažil, aby ve světě prosazoval sám sebe, své zájmy a schopnosti. Úcta ho povede k tomu, že bude stále více toužit, aby se mohl světu darovat, aby mohl sám sebe přinášet světu v oběť. To je něco, co se může uskutečňovat v rodině, v zaměstnání, kdekoliv, ale může to být i významný podnět pro nový vztah člověka k přírodě, tak bezmezně vykořisťované lidmi dnešní civilizace. Člověk si začne uvědomovat, že je tím více člověkem, čím více dovede ve svých skutcích sám sebe zapírat, umrtvovat své osobní nároky. V oblasti jeho vůle se začne rýsovat obraz kříže jako výraz toho, že odumírá jeho egoismus. /obrázek jako minulý, ale dole, pod kruhem, je připojen ještě rovnoramenný kříž/

Text: Karel Funk