V PARTNERSTVÍ SI NEMUSÍME ROZUMĚT

Ve vztahu je důležitá úcta a respekt

Respekt k tomu, že ten druhý má vlastní názory, zvyky a sny a já jim nemusím rozumět. Za snahou porozumět a otázkami „Proč to chceš?“ nebo „Proč to nechceš tak, jak říkám já?“ bývá totiž skrytá snaha postoj partnera změnit. Když mi totiž přednese své důvody, mohu najít dostatek argumentů, jak mu jeho důvody vyvrátit a jeho rozhodnutí změnit. Jenže tím se dopouštím násilí. Vyjadřuju nerespekt k tomu, co partner chce a vlastně ho chci jen donutit, aby změnil názor. To, že to dělám třeba i s myšlenkou na jeho vlastní dobro, mě nijak neomlouvá. Pro dobro druhých bylo už napácháno spousta zlého a my to nemusíme opakovat v žádném z našich vztahů.
Mohu se ocitnout i v opačné pozici, kdy se snažím druhého přesvědčit, že moje rozhodnutí je správné, ale sama si nejsem jistá a chci tak získat jeho souhlas či požehnání, ale opět to dělám pouze tehdy, když se necítím dostatečně silná a jistá svým postojem a chci podpořit tím, že ten druhý bude souhlasit také.Můžu však v sobě najít dostatek síly a samostatnosti, abych dovolila sama sobě úplnou svobodu, a pak pro mě bude zcela samozřejmé dovolit svobodu i druhému.

Kdy nejsme svobodné a samostatné?

Když se vnitřně cítíme jako děti. V partnerovi hledáme náhradní maminku, se kterou chceme jít životem společně, abychom se cítily jistější a už nebyly opuštěné. V našem dětském já se pak snažíme zajistit si s partnerem co nejpevnější symbiózu. Děláme všechno pro to, aby naše pouto bylo pevné a svazujeme – manželstvím, dětmi, společným majetkem. Snažíme se mít co nejvíce společných zájmů a mnohdy se nutíme do toho dělat koníčky našeho partnera, i když samy o sobě bychom se třeba na výlet na kole dlouhý 70 kilometrů nevydaly ani omylem.
Můžeme také udělat to, že se snažíme ve vztahu dominovat a zajišťovat co nejvíce partnerových potřeb. On si pak sám moc neporadí. Sám si bez nás neuvaří, nevypere, nekoupí si sám ani ponožky. Ideální stav, kdy bez nás ani nemůže být. 🙂 Často se však tato snaha o těsné přimknutí se k sobě může projevit i v oblasti našeho duchovního a duševního rozvoje. Děláme si navzájem s partnerem vrbu či přímo terapeuta a diskutujeme naše pocity, vysvětlujeme, polemizujeme a vzájemně se upozorňujeme na naše zranění a jak bychom si je měli vyléčit. Snažíme se druhého pochopit s vidinou toho, že když ho pochopíme, budeme si ještě blíž. Jenže tyto snahy vedou buď k jitření starých ran a vyvolávají konflikty nebo ještě více upevníme vztah dítě a maminka. Jeden z partnerů se stane tou starostlivou maminkou, která konejší ta dětská zranění, a druhý děťátkem, které konečně zažívá něhu a péči. Tyto role si můžeme i úspěšně prohazovat a chvilku je děckem jeden a chvilku druhý.
Potíž je v tom, že se tím potírá naše role muže a ženy a vyprchává sexuální přitažlivost. Maminka a dítě spolu přece nemají sexuální vztah. Co víc, stáváme se na druhém závislé a místo, abychom směřovaly k vlastní samostatnosti a dospělosti, jsme ještě závislejší.
Tudy tedy cesta nevede.

Celý článek si můžete přečíst v Novém Fénixe 9/2018.

Text: Barbora Zumotova, foto: pixabay.com